Letošní svatováclavské kázání Petra Piťhy bylo skutečně skandální a fakt, že bylo proneseno v katedrále a navíc v den velké církevní i státní slavnosti, znamená, že tento skandál (opravdu „veřejné pohoršení“) nelze jen tiše přejít a „zamést pod koberec“ tak, jak se v církvi bohužel dlouho se skandály zacházelo.

Právní experti se domnívají, že byla naplněna skutková podstata trestného činu rozšiřování poplašných zpráv, někteří ten projev zřejmé ztráty soudnosti omlouvají vysokým věkem mons. Piťhy. Bohužel se nejednalo o okamžitý „úlet“, podobné a ještě skandálnější výroky se vyskytovaly v jeho kázáních a textech už několik let. Pro mne je to zvláště bolestné, protože v době našeho společného působení v “podzemní církvi” a křesťanském disentu patřil Petr Piťha k mým nejbliším spolupracovníkům a přátelům a z té doby má opravdu zásluhy o naši církev; nyní však jsme - mnozí, kteří jsme mu kdysi byli blízcí - z jeho postojů a projevů opravdu konsternováni. Zdá se, že k změnám u něho došlo až s jeho vstupem do politiky v okruhu Václava Klause. Současná církevní funkce mons. Piťhy, probošt kapituly Všech svatých, je sice spíše formální, avšak znepokojující je to, že řadu let patřil k nejbližším poradcům kardinála Duky a jeho rukopis bylo možné snadno rozpoznat v mnohých církevních dokumentech. Bez kardinálova souhlasu by mons. Piťha jistě nemohl v katedrále vystupovat.

Mezi klérem bychom asi těžko našli někoho, kdo by se plně ztotožnil s absurdními výroky v tom afektovaném kázání. Avšak část kléru se opravdu posouvá k ultrakonzervativním náboženským postojům, spojujícím se nebezpečně s politickým pravicovým extrémismem. Je to ona opozice proti papeži Františkovi, která je vůči jeho snahám o nutnou reformu církve stále agresivnější, protože se bojí o své pozice a začíná si uvědomovat, že návrat před Františkovy reformy je nemožný: to by se z církve stala opravdu marginální zahořklá sekta. Přesto se snaží církev do této slepé uličky tlačit. V určitých kruzích ultrakonzerativních katolíků - nejen u nás, ale i v Polsku, Maďarsku a Slovensku - ožívá to, čeho jsme byli svědky za druhé republiky, kdy odpor části katolíků vůči liberální demokracii a sympatie k autoritativním režimům je přivedly do blízkosti fašismu; někteří lidé jsou nepoučitelní. Tyto sklony jsou dnes často využívány ruskou propagandou, která šířením fake-news vyvolává odpor proti EU s cílem odpoutat své bývalé satelity od Západu a vtáhnout je do sféry svého vlivu.

Situace se nyní vyhrotila tím, že v katolické církvi – u nás bohužel za podpory episkopátu - se šíří hysterie proti Istanbulské smlouvě a „genderové ideologii“, přičemž Istanbulská smlouva je dezintepretována a ve vztahu k genderovým studiím jejich rozčílení „kritici“ nejsou schopni kriticky rozlišit pravdivé jádro od extrémních podob. Vracejí se k neudržitelné ahistorické koncepci „neměnné přirozenosti“ - nerozlišují to, co je skutečným smyslem lidství a rodiny a co jsou kulturně a dějinně proměnné role – nechávají se tak přehnanými formami genderových teorií zatlačit do podobně extrémních opačných pozic. Plamenní obhájci “tradiční rodiny” zapomínají uvést, který z mnoha modelů rodinného života, které se vystřídaly v dějinách a v různých kulturách, pokládají za ten tradiční; žádný totiž nespadl hotový přímo z nebe. Pokud v těchto emocionálních debatách chybí odbornost, věcnost a „zdravý střed“, pak se jen překřikují extrémisté zprava i zleva, agresivní sekularisté s náboženskými fundamentalisty.

Na projevech, jako bylo to ostudné kázání Petra Piťhy, je snad nejhorší to, že odrazuje od křesťanství a skutečně pohoršuje zejména mladé a vzdělané lidi. Mám tuto zkušenost z univerzity, z akademické farnosti, z Křesťanské akademie a zejména z rozhovorů s katechumeny a konvertity. Ti očekávají od církve v této době moudré a laskavé orientující slovo, a proto podobné militantní apokalyptické výkřiky a absurdní strašení hrozícím odebíráním a prodáváním dětí a vyhlazovacími tábory v nich vzbuzují pochybnosti, zda církev tohoto typu mohou brát vážně. 

Pro mne a pro mnohé bude skutečně důležitým signálem o stavu naší církve to, jak se její vedení k této kauze postaví, zda si včas uvědomí vážné nebezpečí, že nebude-li podobným tendencím rázně čelit, může přijít i o ten zbytek věrohodnosti a morální a duchovní autority, který snad církev ve společnosti ještě má. Podle evangelia máme být „služebníky radosti“ a šiřiteli naděje; když kněz místo zvěstování evangelia dává průchod svým depresivním náladám, straší lidí chorobnými vizemi zkázy a nenabízí žádné jiné východisko než obrnit hranice a střílet na všechny strany, pak místo pokrmu dává jedovatého hada. 

Obávám se, že zvláště dnes, kdy populističtí politici kupčí se strachem, by Ježíš s těmi, kdo toto nebezpečné zboží zavlékají do kostelů, naložil ještě tvrději než s těmi, kteří v jeruzalémském chrámu prodávali ovce a holuby.

Autor je kněz, teolog, psycholog a sociolog

LN, 13.10.2018