Česká republika právě prožívá další záchvat hokejového šílenství. Nic proti, je mi to stále bližší než cyklojízdy po Praze nebo pochody homosexuálů. Každopádně jsem se setkal s články, které řešily, kde se v Češích bere ten záchvat „vlastenčení“. Jedni ho považují za důsledek perfektního marketingu, jiní za součást české hokejové tradice, další za křeč. Každopádně když tak pozoruji vlajky na tvářích žen i mužů, na autech a domech, či poslouchám tartas v hospodě způsobený kouskem gumy za něčími zády, nemůžu se ubránit následujícím myšlenkám.

Když pominu odvěké fandění různým borcům nebo jen zábavu z pohledu na hezkou hru, viděl bych hlavní příčinu hokejového „vlastenectví“ v tom, že se naše jindy tak rozdrobená společnost má náhle kolem čeho semknout. Během zápasů českého národního týmu totiž není podstatné, kdo jezdí do práce na kole, sockou či autem, je putna, kdo volil Babiše, Zemana nebo Fialu; nezajímá nás, zda sousední křikloun je na sociální podpoře či si v nabitém programu živnostníka našel dvě hodiny volna na sledování hokeje. Nezajímá nás vzdělání, výše příjmů, životní úroveň. Jsme to prostě „my“. „My“ fandíme „našim“ proti těm druhým, co nejsou „naši“.

Během hokejového mistrovství dojde ve velké míře k tomu, čemu se estabilishment snaží jinak bránit - přestaneme být rozdělení. Mimo hokejového období jsou proti sobě státem (úspěšně) poštvávány různé skupiny. Motoristi proti cyklistům, zaměstnanci proti zaměstnavatelům, žáci proti učitelům, hospodští vůči jiným podnikatelům (registrační pokladny), „levice“ proti „pravici“, nekuřáci proti kuřákům. Lidi se budou do krve hádat, zda má být na určité silnici třicítka nebo padesátka, zda je ten či onen politik vůl, o ženských právech nebo o tom, jak Babiš „maká“. Tyto spory sledování hokeje na nějakou dobu utlumí.

Zcela abstraktní pojem „Česká republika“, který se v běžném životě projevuje pouze mluvícími hlavami v televizi, šikanováním od městské policie či ze strany úřadů nebo rozbitými silnicemi, se najednou zhmotní ve skupinu chlapů s hokejkami, kteří jsou ve svém oboru velmi dobří. V tu chvíli je nám jedno, že většinu kariéry tráví jinde, máme se (konečně) s kým identifikovat, protože „jsou to taky Češi“.

Zda je to ubohé či nikoliv, ponechám na úvaze laskavému čtenáři.

Takže, hoši, do toho!