V bohumínské tragédii, při níž v sobotu zemřelo jedenáct lidí, hrály velkou roli pošramocené rodinné vztahy. Ty ostatně stojí za velkou většinou všech vražd u nás.

Muž sekerou zaútočil na matku a sestru. Sourozenci se škorpili o majetek, až sestra bratra napadla nožem; muž zranění podlehl. Chtěla se s ním rozvést, on to neunesl a zabil ji. Nechtěla, aby dítě skončilo ve střídavé péči, tak s ním raději vyskočila z okna. Nestála o něj – on zabil ji i její matku. Vyhrožovala otci, že své děti už nikdy neuvidí: pokusil se je zabít.

Ročně se u nás odehraje asi 150 vražd. V posledním půlstoletí jich bylo nejméně v roce 1988 („jenom“ 100), nejvíce naopak v roce 1997 (děsivých 330). Takřka všechny se odehrají v rodině a mezi nejbližšími. Je-li vaším osudem zemřít násilnou smrtí, pak svého vraha zřejmě znáte už dnes. Pravděpodobnost, že vás zabije úplně cizí člověk, je několikanásobně nižší, než že zemřete rukou příbuzného.

Vražedné emoce

Za českými vraždami stojí obvykle emoce a rodinné vztahy. O tragické události na bohumínském sídlišti se ještě zdaleka neví všechno, ale už nyní je více než pravděpodobné, že ani tento žhářský útok nebyl jiný. Jak se stane, že vztáhnete ruku na své nejdražší?

Co je dnes ze všeho nejdůležitější? Zdraví? Bohatství? Úspěch? Výkon? Stačí se podívat kolem sebe, o čem sní ti, k nimž vzhlížíme, o čem mluví, o co usilují. Hmotné statky, posty, lajky na sociálních sítích, místa, která navštívili, zážitky, jimiž se mohou chlubit. Jaké věci jsou hodny uznání a ocenění? K čemu vedeme naše děti? Co oceňujeme nejvyšší známkou?

Nejlepší součty v nejrychlejším čase, encyklopedické vědomosti, vysokoškolské tituly a zahraniční školy. Uč se, aby ses dostal na dobrou školu, dosáhl na dobré místo a měl co nejvyšší plat, vlastní byt a výhodnou hypotéku. Žij zdravě, jez vejce z biochovu, nikoho nediskriminuj a separuj odpad. Dobré mezilidské vztahy v tom výčtu obvykle chybějí. Ve školách na ně nezbývá čas, v soukromých kurzech se nevyučují.

Pochroumané vztahy

Vše dobré i špatné začíná v rodině. A koho doma dobře nevychovali, ten si nese s sebou do života první handicap. Druhým je genetika a zdraví, což jsou dvě danosti, s nimiž mnoho neuděláme. Vše ostatní je v našich rukách, přesto trestuhodně zahálejí. Zatímco nejlepší tvář ukazujeme na veřejnosti, doma nosíme tepláky a zamračenou tvář – a slušné chování odkládáme jako slušivé oblečení. K čemu se přetvařovat doma? Že právě tam je slušnosti nejvíce zapotřebí, se ve škole ani na internetu nedozvíte.

Třicet let se jako advokátka zabývám rodinnými vztahy, a tak vím, že nejvíce bolesti si vzájemně dokážou způsobit právě ti nejbližší. V rodinných vztazích jsou vždy přítomny emoce, a když s nimi rozčilený neumí nakládat, nezadají si s výbušností ledku. Statí o rozumu a výkonnosti jsou plné knihovny, ale v emocích je naše země ještě ve středověku. Vše komplikuje hlavní provolání dneška: Buď svůj, máš přece na svou individualitu právo!

Ke všem těm výbušninám přidejte ještě katalyzátor, který z nich vytvoří hotovou jadernou bombu: nutnost vyrovnat se s jinakostí, protože žádná norma dnes dlouho nevydrží. Anebo třeba samotu a osamělost, které umějí obrátit zlobu vůči sobě nebo jiným.

A pak už stačí náhodná jiskra k výbuchu, který srovná se zemí rodinný vesmír nebo podpálí byt v paneláku.

Konzumní společnost řeší vzdálené nebezpečí, proto chrání broučky, třídí odpad a děsí se přelidnění či vymírání. Netuší, že v každé domácnosti zatím tiká časovaná bomba. Neumíme se k sobě vzájemně chovat. Nedokážeme spolu mluvit. Žijeme v bublinách a odmítáme naslouchat těm druhým. Mezilidská i mezigenerační agresivita roste tím více, čím méně se o ní diskutuje a demonstruje na náměstích. Rodinní specialisté, psychologové a terapeuti se snaží ze všech sil, ale na všechny bolesti duše nestačí.

Návrat k pospolitosti

Jak ukazuje bohumínská tragédie, řešením není zavřít oči a mávnout rukou, protože rodinný výbuch hrozí svou hořlavost rozšířit do sousedství. Podobným neštěstím nejspíš nikdy nezabráníme, ale minimálně je třeba se o to neustále snažit. Víme přece, že jsme tím, co nám dali doma. Každého z nás domácí ztráty tíží nejvíc. Není náhodou, že i nejbohatší Čech to nedávno uvedl do výroční zprávy. Nejdůležitější je rodina, děti, zdraví a svoboda.

Unikátní příležitost nám dala koronavirová krize. V jejím důsledku měníme školství či pracovní vztahy. Všímejme si, co se děje v našich rodinách i za našimi zdmi. Dávno nestačí trestat nebo odseknout: Ovládej se! Učme se spolu mluvit a také zvládat nenávist, zklamání, frustraci, nespravedlnost, osamělost. Podpořme psychologickou podporu na všech úrovních.

Člověk je společenský tvor, bez společnosti umírá, společnost bez vztahů koroduje, samota duše zabíjí stejně jako nezvládnuté city. Jak říkala Marie Terezie, nejdůležitějším statkem je čas. Každý z nás k tomu dřív nebo později dospěje. Jaká škoda, že se podle toho neřídíme.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů, bývalá ministryně spravedlnosti

MfD, 11.8.2020