Jestliže nedokážeme ubránit umírněné před radikály, nemůžeme se divit vývoji islámských komunit v Evropě

Dlouho očekávané se stalo skutkem. Militantní islám začal testovat odolnost české společnosti. A tak jako všude jinde, okázalým zakrýváním hlav tam, kde to běžné předpisy nepovolují. Normální místní obyvatelé vyrazili na obranu vlastní civilizace, intelektuálové zase na obranu islámských šátků. A skoro nikoho nezajímá, co se vlastně stalo. Když se ale podíváme podrobněji (zde), vidíme, že šlo o dva zcela rozdílné případy.

Jedna z dívek podle všeho do zdravotnické školy vůbec nechtěla chodit. Spíše to působí, že se přihlásila jen, aby mohla podat diskriminační žalobu. Při přijímacím pohovoru lhala a odhlásila se hned první den školy. Klasický a osvědčený postup militantních muslimů všude v Evropě.

Druhý případ je ale zajímavější. Dívka začala chodit do střední zdravotnické školy, neobjevily se známky žádných problémů a žádných konfliktů, a po dvou měsících náhle z ničeho nic zjistila, že se bez islámského šátku cítí špatně a že jako muslimka nemůže pokračovat. Není těžké představit si, co se stalo. V lepším případě se jí dostalo poučení od imána, v horším případě se jí dostalo vyhrůžky podříznutím. V každém případě to znamená, že se o možnost získat za peníze českých daňových poplatníků kvalifikaci zdravotní sestry připravila.

Zde se dostáváme k jádru celého problému. Nejspíš je tomu opravdu tak, že existují umírnění muslimové, kteří si váží toho, že v České republice nejsou poměry jako v Pákistánu a kteří by chtěli žít tak, aby nenarušovali chod místní společnosti. Jenže takoví lidé jsou v očích radikálů zrádci a riskují, že podle toho dříve či později dopadnou – to nejlepší, v co mohou doufat, je rychlá a bezbolestná smrt. Jedině jednoznačné místní zákony a jejich tvrdé prosazování, jim může dát omluvu. Pak i radikál bude muset uznat, že dívka vychází ven bez šátku a vdaná žena s nezakrytou tváří jen proto, že se – až nerada - podřizuje místním přísným podmínkám.

Stalo se už zvykem nadávat na radikalizaci muslimů v Evropě, ale v tom by nemělo zaniknout, že neděláme nic proto, abychom ochránili ty umírněné před militantními souvěrci. Multikulturalisté se naopak snaží zvýhodnit spíše ty radikály. Pak se nemůžeme divit, že přistěhovalecké komunity se v řadě evropských zemí staly tak násilnickými, že ohrožují přežití většinové společnosti.

A dvě poznámky na závěr. Za prvé. Spor o islámské zakrývání hlav a obličejů není sporem o náboženský symbol. Tak, jako nikomu místnímu nevadí výstřednosti Hare Krišna, bylo by snadné tolerovat i zakryté vlasy nebo tváře. Jenže dnešní islámské šátky a závoje odpovídají spíše situaci z 30.let, kdy se Němci demonstrativně procházeli po Praze ve svých národních krojích. Na kšandách není nic závadného, ani na mysliveckých kloboučcích. Nepřijatelnými se stávají ve chvíli, kdy je oběma stranám jasné, že tím agresor vyjadřuje svoji dominanci na dobývaném území.

Není možné nikomu určovat, jak se obléká doma. A není možné ani žádné soukromé organizaci nařizovat, zda má nebo nemá obsluhovat zákazníky v určitém odění. Ale tam, kde platí daňoví poplatníci, bychom symboly agresorů trpět neměli.

Za druhé. Je neuvěřitelné, jak snadné je stát se v Čechách intelektuálem. Stačí vyplodit dvě věty na obranu islámské víry a zasypat je povinnými omšelými slovními obraty jako "česká xenofobie", "burani", "vidlácká islamofobie" či "pivní rasismus" a z člověka se stane myslitel. Není to krásné? To je vlastně jediná pozitivní stránka celého případu.