Vědoma si toho, že pro školní ústav, jehož chovancem jsou naše děti, bývám často Femme Terrible, mega šťoural a nepochopitelný prudič v jednom, rovnou předesílám, že tento rok se nás „to“ – pokud vím - netýká.

Ovšem jsou jiné školy, kterých se „to“ týká. A já se přistihla, že mě „to“ celkem irituje. I když by nemuselo, že. Koneckonců mě se „to“ přeci letos netýká nijak. Navíc „to“ jest celkem běžnou praxí, což by mohlo naznačovat, že přecitlivělost je na mé straně.

A přesto mám pocit, že „běžné“ není totéž co „správné“. A že „to“ dokonale symbolizuje posun v euroamerické kultuře posledních let, který je sice hyperkorektní, ale současně není v pořádku.

Jde o „to“, že poslední den před vánočními prázdninami se děti ve školách obyčejně neučí a mají jakousi vánoční besídku. (Fajn.) Dávají si vzájemně dárky. (Dobré.) A aby to žádnému dítěti nebylo líto, v některých třídách dostanou za úkol, že mají do školy víceméně dobrovolně-povinně přinést nějakou drobnost a losuje se, komu tenhle dárek připadne. A tak se může klidně přihodit, že Mařenka Nováková byla šikanována Pepíčkem Dvořáků, nejraději by mu jednu vlepila za ušiska, a místo toho mu musí podle losu dát dárek. Aby mu to nebylo líto.

A protože Mařenka je poslušná holčička, která chce být s paní učitelkou zadobře, přinese poslušně šikanátorovi Pepíčkovi pěkně zabalenou pohádkovou knížku, pro kterou Mařenčina máma den předem klusala do knihkupectví, aby jako splnili úkol, zatímco Mařenka od Pepíčka dostane jeden bonbon, na který se Pepíček nejprve vyčural a bohatýrsky si to nafotil na mobil. Splněno budou mít před paní učitelkou oba, jen Mařenka to znovu obrečí.

No dobře, možná že případ Mařenky, Pepíčka a počuraného bonbonu je kapku extrémní. 99,99 procent jiných losovaných a povinně věnovaných dárků má jistě civilnější nádech. Ale tak jako tak, jejich podstatou je vždy totéž: Děti se učí, že jejich pocity a spravedlnost nejsou vůbec důležité. „Důležité“ je být slušný, korektní a mít své spolužáky povinně rád. I když jsou to zrovna prevíti, že by o ně jeden bez oné slušnosti, korektnosti a povinnosti neopřel kolo.

Já dárky dávám tomu, na kom mi záleží. Tomu, komu chci udělat radost. Věřte tomu nebo ne, dárky dávám z čiré sobeckosti: Sobecky se totiž raduji z toho, že dělám radost přesně tomu, komu ji dělat chci.

Nic na světě pro mě neospravedlňuje sebeobětování mých hodnot ve jménu jakési korektnosti. Korektnost je jiný, společensky akceptovaný název pro lhaní: Lžeme si sami sobě, protože neříkáme, co si myslíme. Nutíme naše děti k autocenzuře a k předstírání, jak se všichni vespolek máme rádi, i když se zrovna rádi nemáme. Společnost, která nutí jednotlivce popřít jeho vlastní hodnoty a předstírat, že je správné mít rád prevíty a sebeobětovat jim své pocity, není spolčenost morálně na výši. Je to naopak společnost nesvobodná a nemorální.

To právě tady začíná domácí násilí, protože holčičky se učí držet pusu, když mají povinně projevovat náklonnost někomu, koho nesnášejí. Odsuzujeme domácí násilí, dokonce kvůli němu chce leckdo přijmout veskrze pofiderní a zbytečnou Istanbulskou úmluvu, a přitom tolerujeme, když školy děti učí, že mají být pěkně zticha a mít rády prevítky Pepíčky.

Bylo mi jedním smířlivým oponentem řečeno, že prý je takové povinné dávání dárků dobrou průpravou pro budoucí zaměstnání, ve kterém také zaměstnanec leckdy musí vydýchat odpudivého šéfa, dokonce mu třeba i trochu podkuřovat. Nesouhlasím. Do školy chodíme, protože ze zákona musíme (pokud nám rodiče nejsou schopni třeba pořídit domácí výuku). Zaměstnancem jsme, protože chceme. Dobrovolně si vybíráme, pro koho a s kým budeme pracovat. Propastný to rozdíl.

Já budu raději své děti učit, že je fajn být s lidmi zadobře; ale když i přesto vůči nim nějaký spolužák pozvedne ruku a bude jim chtít dát facku, nemají se rozmýšlet a mají být rychlejší. Mají mu v sebeobraně nekorektně nandat, co se do něj vejde. A rozhodně tomu, koho nemají rádi, nemají dávat dárky, byť by na tom paní učitelka třeba trvala. Nemít rád sice není korektní, zato je to v některých případech správné.

Vlastně když nad tím tak přemýšlím, říkám si, že heslo „pravda a láska“ je principiálně nesmyslné. Občas je zkrátka pravda taková, že údajná láska je lží. Nelze milovat svého vraha. Já si vybrala jinou variantu: „pravda a logika“.