15.1.2021 | Svátek má Alice


SPOLEČNOST: Potřebujeme věřit v lepší časy

7.12.2020

Budoucnost je dnes nejistá, i mnozí ryzí optimisté už sklánějí hlavy. Potřebujeme naději v lepší dobu, víru, že život jde dál. Přitom stačí změnit úhel pohledu, podívat se na svět trochu jinak. Jeden takový pohled nabízím.

Svět se točí dál, ať se na jeho povrchu, mezi lidmi, ve světových mořích i v mezihvězdném prostoru dějí různá alotria. Pořád se počínají děti, bourají auta a lidé ráno vstanou, promnou si oči a čekají, co jim ten den přinese nového.

Co přinese nám? Nikdo neví. Věděli jsme to vůbec někdy? Ještě loni touto dobou jsme plánovali, bavili se, těšili se na domluvené akce a měli jsme budoucnost. Snili jsme o ní. Dnes se zdá, jako kdyby se vytratila. Vzpomínáte ještě, kolik akcí jsme tehdy měli v diáři? Jak jsme se těšívali na oslavy narozenin, na návštěvy kin, na grilování, na besedy v knihovně, na náhodná setkání na rohu ulice, na posezení v parku na lavičce?

K čemu vzhlížet, co si přát

Byl tu Mikuláš, po něm Vánoce. Co máte v diáři teď? Na co se těšíte, co plánujete? Budoucnost je nejistá, diáře jsou prázdné, stejně jako koncertní sály. Hory, lázně, kina, divadla? Kdovíkdy. I mnozí obvykle optimističtí lidé kolem mě sklánějí hlavy, zpomalují své kroky a vzdychají jako bez naděje.

V pohádce Byl jednou jeden král zazní z úst Jana Wericha moje oblíbená věta: „V nejtěžších chvílích jen panovník sobě ví rady si vždycky sám.“ Kéž bychom měli panovníka, který by si i dnes věděl rady! Jak lehké by to bylo v pohádce!

Naše země má vládu, která se podobně jako u sousedů snaží každý den o to nejlepší řešení ze všech možných. Nám dole v podhradí se to možná nezdá, snad i proto, že po bitvě je každý generálem. Není nic lehčího než kritizovat – to jde tak lehce každému uživateli sociálních sítí, nejlépe v diskusích, jež jsou anonymní. Něco rozbít a pošlapat je mnohem lehčí než postavit nebo vymyslet.

Co mi chybí a co ve veřejném prostoru postrádám, jsou vize, plány, výhledy, budoucnost. Zdá se mi, že moje vláda reaguje spíš intuitivně a že jen hasí nejsilnější požár nebo zastavuje tepenné krvácení.

Přála bych si vůdce, když už nelze mít osvíceného panovníka; odpovědného správce země, státu a všech občanů. A ještě víc naději, protože jen s ní je možná budoucnost. Víru v lepší dobu v tuto chvíli všichni potřebujeme.

Jistě, kritizovat je snadné, obzvláště když kritik je bez postavení a bez odpovědnosti.

Jsem podobně jako mé okolí už unavena z těch nepředvídatelností a z přílivu negativních zpráv. Ze samoty a z izolace, z hrozeb smrti a zhroucení domácností, firem a ekonomik. Možná je načase říct si spolu s Johnem Fitzgeraldem Kennedym: „Neptej se, co může tvá zem udělat pro tebe; ptej se, co jí sám můžeš nabídnout.“ Skutečně máme jen sedět v koutku tiše a s rouškou na tváři? Pojďme přemýšlet, jak chceme žít. V jakém prostředí, jakým způsobem a za jakých podmínek, co může dělat každý z nás.

Co může nabídnout každý

Nejspíš nic, řekne první čtenář. Možná nemnoho, prohlásí druhý. Ale co když stačí změnit úhel pohledu a podívat se na věc trochu jinak. Třeba prohlášením, že jsem ráda Češkou a že nechci žít nikde jinde. Že jsem hrdá na naši krásnou zemi, na zdejší lidi, kteří si dokážou vždycky pomoci, byť tak činí s ironickým úsměvem, kterým srazí velikost svých skutků. Co když právě díky němu přežijí všechny útrapy a zase znovu se zvednou ze země?

Kolem sebe vidím pomáhající, statečné jednotlivce, skvělé odborníky, dobré výrobky, nádherné vyhlídky, krásnou přírodu, mezníky historie a tolik hezkých věcí k vidění a k obdivování. Pivo, jídlo, firmy, řeky, kopce, knihy, básně, obrazy, hudba, týmová spolupráce a dobří lidé – neříkejte, že aspoň něco z toho pro vás nic neznamená! V minulých dnech jsem učinila první drobný pokus – na svých cestách fotím krásná místa a vyvěšuji je na sociální sítě jen tak pro radost, abych sobě i ostatním připomněla, čeho si přestáváme všímat. Pokaždé připojím dotaz: „Jak je u vás?“ A vy se přidáváte, fotíte vlastní #procházkovky a #vlakovky a ukazujete sobě, mně, ale i ostatnímu světu, jak je kolem nás krásně. Naše země, naše Česko. Jiní zase píšou o svých krásách, o dobrých skutcích, o malých velkých činech, někdy neznámých a oky kamer opomíjených. Bez potlesku a o samotě.

Česko srdcem

Rozhodla jsem se proto namísto skuhrání vytvořit něco pro potěšení a pohlazení. Originální projekt, prostor pro sdílení naší přítomnosti a naděje, který s týmem dobrovolníků právě připravujeme. Unikátní webový portál, který ponese název Česko srdcem a v němž se budu o své i vaše krásy a objevy dělit. O úsměv, o radosti, o malé dobré skutky. V každé vsi a v každém městě se taková malá krása dá přece najít.

Jen si představte tu sbírku dobré nálady, web plný krásných fotek a vlídných příběhů. Znovuotevřených hospod, soukromých podniků, lidské spolupráce. Výrobky českých rukou. Česká místa. Vaše.

Moje. Česko srdcem. Už žádné ohlížení zpět, žádné smutky a žádné katastrofy.

Dejte vědět, co dobrého vidíte u vás doma a kolem sebe (třeba mailem na info@dkcs.cz). Zkusme to sami, když už to neumí nebo nemůže za nás dělat náš panovník či naše vláda.

Víra, že život jde dál. Potřebujeme ji stejně jako naději. Pro budoucnost.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů, bývalá ministryně spravedlnosti

MfD, 5.12.2020

Pivař vychází




Kila půjdou dolů, sebevědomí nahoru. Zapojte se do Novoroční výzvy
Kila půjdou dolů, sebevědomí nahoru. Zapojte se do Novoroční výzvy

Shodit vánoční kila je přetěžký úkol, ale jde to. Dokonce i doma a tak, aby vás to bavilo. Stačí se zapojit do padesátidenní novoroční výzvy od...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.