V souvislosti s pohřbem Milana Paumera, který se konal minulý týden v Poděbradech, se rozpoutala opět diskuse nejen o jejich činech, ale i o postoji politiků k otázkám jejich viny či hrdinství. V komentářích jsem zaslechl hlavně názory typu: Je dobře, že se naši prezidenti po roce 1989 nerozhodli skupinu bratrů Mašínů vyznamenat, protože prezident reprezentuje vůli všech občanů, a ne jen jedné poloviny.

Za tímto výrokem se však skrývají mnohem hlubší otázky, a sice o smyslu politiky jako takové, kterými se zabýval již Sokrates a Platón v Athénách dávno před naším letopočtem. Sokrates byl zřejmě první, který začal s úvahami o státě a společnosti a do centra zájmu položil etické otázky. Na jeho dílo navázal Platón. V jeho nejznámějším díle Politeia (Ústava) je úloha politika definována jako povinnost usilovat o spravedlnost. Politik má podle Platóna využít svého poznání pravdy k výchově spoluobčanů a k účasti na správě obce, a to i když za takové úsilí nemůže očekávat uznání nebo vděk. V této diskusi, která zahrnuje - jak by se dnes řeklo - i morálku práva, se ve staré Evropě pokračuje už více než dva tisíce let a to je právě rozměr, který naší politice stále chybí.

Proto být politickým lídrem v původním slova smyslu znamená přesný opak toho, co často zažíváme u nás, kdy se politici řídí převážně výzkumy veřejného mínění. To znamená činí pouze výhodné kroky, které je mají zviditelnit, ale zároveň nemají snížit jejich masovou popularitu. Vyjadřují se jen k margináliím či lokálním problémům, jako bylo třeba stěhování Slovanské epopeje Alfonse Muchy či stavba Národní knihovny v Praze podle návrhu Jana Kaplického, místo aby stáli za těmi, kteří i za těžkých dob bojovali za svobodu nebo předváděli svými postoji respekt k ústavě. Ústava totiž, jak říkali klasikové, má zvláštní vlastnost: vytváří z konkrétních pravidel lidského chování ideální typy, podle kterých se řídí a posuzuje kvalita politického a občanského života té které společnosti.

Být odpovědným politikem znamená pokusit se proměnit mínění menšiny v mínění většiny, pokud je politik přesvědčen o tom, že společnost podlehla jen pohodlnějšímu, zjednodušenému či předešlými totalitními režimy pokřivenému názoru. Skutečný politik by měl prosazovat perspektivní koncepty proti populistickým, tedy snadným řešením, a to i za cenu, že za své postoje nebudu oceněn, jak napsal Platón.

Velcí politici, viz u nás T.G. Masaryk v době bojů o rukopisy a za časů Hilsneriády, ve Francii de Gaule či ve Velké Británii Churchill za druhé světové války, se vždy dokázali postavit proti mínění většiny, protože cítili větší odpovědnost za celek než za sebe a za svou funkci. To je také důvod, proč o nich dodnes hovoříme. Byli si totiž vědomi toho, že svými postoji vytvářejí vzory chování i pro budoucí generace. Politiku tudíž tvořili a nesnažili se kopírovat mínění většiny: rozhodně se nechtěli líbit všem - nechovali se jako manekýnky. Nechápali politiku především jako správu státních záležitostí, ale chápali ji anglosasky jako veřejnou debatu, jako souboj s ostatními, v němž jde ne o to nad druhými vyhrát, ale přesvědčit je argumenty o své cestě, která není nějakou jedinou dogmatickou pravdou, ale v daný moment nejprospěšnější cestou obce (společnosti) k vytčenému cíli.

Takhle smýšlející politici a politologové či sociologové se proto v naší civilizaci posunuli od Platóna kousek dál a v posledních desetiletích se shodli na tom, že v nejistém světě, v kterém žijeme, nikdo už přesně neví, co je pravdivé a co je dobré. Říkali: Možná, že existuje pravda, ale nikdy ji nebudeme znát. Proto musíme stále hledat jen nové a lepší odpovědi, tvrdil donedávna třeba Ralf Dahrendorf. Něco takového je ale možné jen tehdy, když jsou povolené pokusy a omyly, tedy v otevřené společnosti, která představuje nejvyšší hodnotu. Prvořadou úlohou politiků a odpovědných občanů je takovou společnost neustále tvořit, vylepšovat a pokud je třeba, postavit se i se zbraní v ruce na její obranu, a to i za cenu ztrát na životě. Svými nebezpečnými postoji, které mohou ohrozit i moje pohodlí a můj život, demonstrovat, že svoboda a otevřenost je v ohrožení.

Teprve budeme-li takto staroevropsky uvažovat, budou i postoje našich politiků zřetelnější: budou odpovědné vůči budoucnosti našeho státu.

Tvrzení, že prezidenti by neměli projevovat veřejně názor na rozporuplné esenciální záležitosti dělící společnost, je přinejmenším sporné: připravují se tak o možnost národ nově spoluformovat, dodávat mu odvahu a vytvářet z něj opět sebevědomý národ evropský. Taky bychom mohli citovat Aristotela, Platónova žáka: kdo se nezúčastní veřejné debaty týkající se základních problémů, žije mimo obec a musí se buď povznést na úroveň bohů, nebo klesnout na úroveň zvířete. Obě možnosti jsou pro společnost velmi nebezpečné.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel