O římském císaři Galbovi napsal jeho bystrý současník, že by jej všichni pokládali za schopného vládce, kdyby byl nikdy nevládl. Dodnes zůstává skutečné politické angažmá tím jediným, co každého uchazeče o vládu spolehlivě prověří. Politickou stranu, která si ještě nesáhla na moc, nemůže nikdo pořádně znát – dokonce ani její vlastní lidé. Stačí ovšem, aby začala po moci byť jen vztahovat ruku, a rázem ji vidíme v ostřejším světle.

Právě jsme si to znovu ověřili na Straně zelených. O jejím pardubickém lídrovi ještě před nedávnem dohromady nikdo nevěděl; teď všichni známe jeho lék na přílišnou opovážlivost „velkokapitalistů“: „Prostě se zase vystřelí z Aurory a bude po ptákách." Zdejší politická kultura se dostává opět o nějaké to patro níž. Na zelených kandidátkách najdeme také tři bývalé Sládkovy republikány. Toto má tedy být ten nový styl, ta vytoužená změna politické scény…

Podobných nepříjemných překvapení bychom zůstali ušetřeni, kdyby tu neexistoval onen lákavý „prostor pro novou stranu“. Což znamená: jisté procento voličů, jejichž mimořádná kritičnost vůči současnému stavu přerůstá v iluzi, že cokoli jiného musí být nutně lepší. Na takové hlasy má nakonec spadeno doslova kdekdo.

Mnoho let se zde bezmyšlenkovitě a pořád dokola opakuje, že naše strany sledují své vlastní úzkoprsé zájmy a na občana si vzpomenou jen v době voleb. Ve skutečnosti je to však onen občan, kdo je ochoten uplatnit svůj vliv maximálně jednou za čtyři roky. Ve zbylém čase nechává věci svému osudu a upřímně se diví, že se vyvíjejí špatně. Místo zpytování vlastního svědomí pak nasazuje znechucený výraz a periodicky si stěžuje, že nemá koho volit. Politikům tato situace zajisté vyhovuje, zodpovědní za ni však nejsou.

Představa, že naše parlamentní strany sdružují mocichtivé kariéristy, je právě tak rozšířená - a právě tak mylná. Notorickým funkcionářům stačil většinou první neúspěch při volbě do nějakého výboru, aby hrdě odešli vymýšlet subjekty další a další. Opravdu vlivné strany vypadají docela jinak. Aktivních členů mají všude jen o málo víc, než je volitelných míst na komunální kandidátce. Zbytek tvoří hladce fungující hlasovací stroj, v němž pochopitelně najdeme i občany vděčné místním radním za byt (dnešní generaci zkazil bytový problém, říká Bulgakovův ďábel) nebo přímo zaměstnance obecního úřadu. Stačí čtvrt hodiny sledovat nějakou schůzi, aby bylo zřejmé, že drtivá většina přítomných chce být co nejdříve někde jinde a nějakou diskusi vnímá pouze jako zbytečné zdržování. „Členstvo“ tohoto typu není samozřejmě nikým bráno příliš vážně a důležitá rozhodnutí se mnohdy dovídá až z médií. Toto je půda, z níž vyrůstá zdejší politika! Pokládám – na rozdíl od všech „znechucených“ – téměř za zázrak, že to s ní nevypadá ještě mnohem hůř.

Stranu zelených dnes podporuje zhruba půl milionu voličů. Nejméně tři strany jim už umřely, leč naděje u nich stále vítězí nad zkušeností. Jde přitom o občany, kterým politika není lhostejná a kteří se nehodlají smířit s všudypřítomným cynismem. Málokdo z nich chce střílet z Aurory, rušit NATO nebo pomáhat sládkovcům do parlamentu. Právě oni by mohli poskytovat potřebnou zpětnou vazbu, která zdejším stranám tak bolestně chybí. Kdyby jen každý pátý z nich vstoupil do některé z nejvlivnějších stran, mohl by počet jejich členů trojnásobně vzrůst. Tehdy by se mohlo začít mluvit o jakémsi členstvu a snad i o „občanské společnosti“.

Ty strany by se zajisté nezlepšily k nepoznání, ale o něco málo přece. A je jaksi slušnější pokusit se o toto něco málo, než čekat na Stranu snů, která se má někde udělat sama.

učitel