Letošní jaro je studené. Kdyby se to stalo před padesáti lety, u tohoto konstatování bychom také s klidem skončili. Prostě je to studenější a docela deštivý začátek přirozeného koloběhu. Tečka. Od jisté doby jde o „politiku“.

Jakmile prší několik dnů po sobě, nutně, ale skutečně naprosto nutně začnou růst názory (jako houby po dešti): Nestrašte suchem! Jaké sucho? Koukněte se z okna.

Pár studených dnů za sebou? No jasně. Globální oteplování je mýtus! Nic takového ve skutečnosti neexistuje.

John Stuart Mill (jsme v 19. století) upozorňuje na problém s indukcí, tedy na vyvozování obecného z jednotlivého. Pokud se něco stane padesátkrát, neznamená to vůbec, že to nastane po jedenapadesáté. Konec konců jeho příměr používá i Nassim Nicholas Taleb ve své Černé labuti. Fakt, že farmář krmí usilovně tisíc dnů (nebo jak dlouho dožívá krocan do jateční váhy) nebohé zvíře, naprosto neznamená, že ho v den následující nepodřízne. Což je pro milého krocana vskutku nemilé překvapení.

Letošní jaro je zjevně studené a asi i dost deštivé. Takže se od rozumbradů dočkáváme výzev, abychom se při nošení kýblů vody ze sklepa podívali pořádně na to sucho a že když teploměr ukazuje deset nad nulou, tak máme vyrazit naboso, v tričku a kraťasech, protože je globální oteplování. Hahaha. To jsme se nasmáli.

Je to zvláštní způsob, jak pomocí klasického kognitivního omylu usilovně zavírat oči před problémy. Na okraj: Výklad základních kognitivních omylů by měl být v osnovách základní školy a proboha, proč tam podobné užitečné věci vlastně nejsou??? Kolik by nám to ušetřilo marných diskusí.

Proč to ale píšu, zeptá se pozorný čtenář.

Problém s indukcí existoval vždycky. Obyvatelé Pompejí byli třeba nějakých osm století zvyklí, že ten kopec nad městem občas zasoptí a zazlobí. A pak nestačili utíkat. Doslova. Celé to mělo rozměr antické tragédie, děj se plazil pěkně pomalu a soustavně ke katastrofě. Naše kognitivní omyly, omyly moderní doby, nabraly na rychlosti a připomínají spíše frašku, pořádnou řachandu, kde to jde ráz na ráz, hlava nehlava, v klipovém střihu a hlavně rychle.

Má to svůj projev i na trzích. Elon Musk hodí na Twitter pár slov o kryptoměnách a kurzy se zblázní. Pak hodí další... A kurzy udělají pravý opak. Bác! Změní se prvním nebo druhým vyjádřením povaha věcí tak, aby to znamenalo kvalitativní transformaci věci? Vůbec ne. Výkyv vyvolaný několika slovy není trend.

Je to zároveň takové politické. Všechno se zpolitizovalo, i to počasí je politikum. Trochu to schválně přeženu, ale když bude rok nebo dva hodně sucho, přinese to výhru těm, kdo budou hlasitě varovat před suchem. Když budou další dva roky záplavy, vyhrají stavitelé bariér. Nejsem si úplně jistý, zda se v takovém prostředí dá dělat normální racionální politika založená na vcelku správné představě, že počasí v jednom nebo ve dvou letech není samo o sobě důkazem ani takové, ale ani onaké změny klimatu.

Člověk by očekával, že společnost bude s rostoucími znalostmi a dovednostmi stále odolnější proti kognitivním omylům. A ono je to naopak. Místo racionální diskuse o tom, že globální oteplování existuje (což je prokázaný fakt, jakkoliv osobně pochybuji o tom, že na vině je primárně lidská činnost) a jak tedy třeba připravit naše města na to, že v nich bude poněkud tepleji, zabýváme se raději neustálým zaměňováním počasí za klima a bijeme se po hlavách tu suchem, tu mokrem – podle toho, jestli se trochu pečeme nebo trochu klepeme.

Tak tolik asi z pohledu ekonoma na letošní poněkud studené a deštivé jaro v podání sociálních sítí.

Převzato z blogu Luboš Smrčka s autorovým souhlasem