Také letos si připomínáme květnové osvobození českého území Československa od německé okupace. Státy, které byly kdysi sovětskou armádou osvobozeny, se tak nyní staly nepřátelskými.

V posledních letech jsou válečné dějiny vykládány stále více slovy a projevy, které vyjadřují soucit s Němci a nevděk a nenávist k Rusům. Soudobý nevděk má dynamické projevy, které se dobře čtou a slyší, proto je média rádi zařazují. Zase letos uslyšíme o plivání na maršála Koněva a jeho stotisícovou armádu za to, že se flákali a nepřijeli osvobodit Prahu o tři dny dříve. Opět budou mnozí obhajovat zbourání sochy Koněva v Praze tím, že přece nejde o válečný hrob. Nepochopí však, že jinde je postavena socha amerického generála Pattona a také nejde o válečný hrob.

Německo, jako tehdejší agresor, je relativizováno a v rámci korektnosti se to nehodí nazývat pravými slovy a dle některých bychom měli litovat a omlouvat se za poválečný odsun. Letos to začalo 15. března, kdy se zpochybňovalo výročí 1939 poslankyní TOP 09 Pekarovou jejími slovy: „Nacisté začali s okupací a byl zřízen autonomní Protektorát Čechy a Morava.“ Tedy ne Němci, ale členové strany NSDAP to provedli. Autonomie? V základním dokumentu o ustanovení Protektorátu se uvádí: „Části bývalé Česko-Slovenské republiky, obsazené v březnu 1939 německými oddíly, náleží od nynějška k území Velkoněmecké říše“. Tedy žádná autonomie, protože nám území již nenáleželo.

Příznivci korektnosti zpravidla vynechávají známá, ale nejdůležitější fakta: „Češi zavraždili cca 20 000 Němců v květnové revoluci a v divokém odsunu r. 1945 - Němci zavraždili 380 000 Čechoslováků.“ Příznivci tvrdého a pravdivého výkladu dějin chtějí uvedené „skóre“ číst a slyšet při každé zmínce o válce.

76 let poté: od studené války k bodu mrazu

Letošní 76. výročí osvobození 1945 by mělo ještě více vést k uvědomění si, že nelze žít v iluzi, že na evropském území nemůže nastat válka. Děje se tak s obecným nezájmem o historii a akce na počest státnosti a osvobození. Český politický i občanský postoj je do značné míry charakterizován takto: povýšenecký postoj nad Ruskem, zpochybňování úlohy sovětských armád na osvobození ČSSR, vlasovci, odstranění sochy maršála Koněva v Praze, prakticky žádné vyslovování díků za osvobození 1945. Nebo také znemožňování hromadných delegací Rusů k válečným hrobům Rudoarmějců. A kdo je z Čechů podpoří, tak je zrádce národa (Hašek, Foldyna a další).

V důsledku českého nevděku přestaly být udržovány pomníky a válečné hroby našich legionářů v Rusku a zřejmě zaniknou jako Koněv v Praze. Dokonce i K. Schwarzenberg se svým dlouhodobým proti-ruským postojem se obává nebezpečí ze zmrazených česko-ruských vztahů, a přimlouvá se, aby socha Koněva byla někde na veřejnosti postavena.

K tomu se v posledních letech přidávají dlouhodobé sankce proti Rusku. Občanskou nenávist k Rusku znásobila kauza Vrbětice, kde bylo Rusko tvrdě potrestáno již ve fázi podezření a nikoliv zveřejněných důkazů a rozsudku nezávislého soudu. K tomu z druhé strany přicházejí zprávy ve fázi podezření, že ČR se spolupodílela na přípravách převratu a atentátu na prezidenta Lukašenka a jeho rodinu.

Ani bych se nedivil, kdyby nám Rusko zaslalo fakturu k úhradě nákladů a životů za 144 000 sovětských vojáků padlých při osvobozování území ČSR v letech 1944-1945.

Jsme zranitelní více, než Rusko a Čína

Oslovilo mě vyjádření prezidenta V. Klause, který ke kauze Vrbětice řekl: „Jsme jako ratlík, který štěká na velkého psa.“ Naši občané rádi slyší vyjádření politiků o tom, že jsme hrdý a svrchovaný stát, a proto je potřeba Rusko tvrdě potrestat, vypovědět smlouvu o přátelství...

Tito řečníci málo vnímají vysokou zranitelnost a labilnost české společnosti a státu. Lze ji vyjádřit takto: Vysoká míra lidí závislých na energetických a dalších zdrojích, jejichž přísun nemůže zaručit. Malá schopnost občanů nastoupit do armády a nasazovat život za zájmy ČR, EU, USA a dalších (dlouhodobě je stav 24 000 vojáků a máme jich mít 32 000). Nejsme schopni uvolnit z rozpočtu na obranu ani požadovaná 2 % HDP.

Covid-období ukázalo, že stát nedovede ani v krizi nařídit občanům práci (stalo se jen u nepatrného množství studentů v oboru zdravotnictví). Milión školáků je druhý rok doma, z nichž je cca polovina starších 18 let. Manuální pomocná práce je vnímána jako něco nedůstojného a v tomto směru změnit školský zákon nemá žádnou politickou podporu.

Naši zranitelnost a neschopnost mobilizovat pracovní síly - v případě krize nebo dokonce válečného stavu - jasně ukázala stavba vojenské nemocnice v Praze v loňském roce. Mobilní nemocnice byla postavena a bez využití zase zbourána za 60 miliónů Kč, protože v ní neměl kdo pracovat. Zároveň šlo o cenné vojenské cvičení, které prokázalo očekávaný model ve válečné situaci a další, třeba ještě nebezpečnější pandemii.

Covid-krize ukázala, že z důvodu nemožnosti získat pracovní síly není možné operativně znásobit počet nemocnic a vznik dalších 10 000 lůžek intenzivní péče. Proto takto neschopný stát neřešil covid primárně léčbou a navýšením nemocničních kapacit, ale řešil situaci plošnými opatřeními, které zruinovaly veřejné finance.

Proto výsledkem poučení z uvedeného stavu by mělo být zavedení základní vojenské služby, aby v případě velkého ohrožení státu a zabezpečení nepostradatelné infrastruktury bylo komu nařídit práci.