Jean Louis Théodore Géricault - Invidia

Není vyloženě špatná. Když si ji nepustíte příliš k tělu, může přispět dobrou radou. Může být dokonce nápomocna k lepšímu výkonu; koneckonců mnohých pokroků bylo dosaženo právě proto, že hnacím motorem byla touha být lepší než ostatní, nejlepší.

Jenže ona je zákeřná a dobře ví, kde mají lidé slabá místa. Ví, že si neradi připouštějí vlastní lenost, hloupost, neschopnost. Ví, že když ukáže prstem na jiného, hned budou vlastní omyly a selhání vypadat menší.

Závist.

Člověku se nedaří, mrzí se na celý svět. A tu přijde ona, a povídá: Ale ty za to nemůžeš, to oni. Podívej na ně, kolik peněz mají. To je proto, že kradou. Kdyby nekradli, zbylo by i na tebe.

Peníze, to je to, oč tu skoro vždycky jde. A taky o úspěch a vliv.
V zemi, kde po dlouhá desetiletí všichni měli mít stejně, a přece někteří měli víc. Kde všichni později měli mít rovné možnosti, a přece je někteří měli rovnější. V zemi, která se neustále ohlíží kolem sebe a lamentuje, jak jsou na tom sousedé líp, to ani nejde jinak. Takový skoro národní sport, koukat přes plot na trávu zelenější. A užírat se.

Však taky porevoluční závody, kdo bude mít víc, dohnaly mnoho rodin do neštěstí. Vlastní domy, ledičky, televize, větší auta, bazény, dovolené, megalomanské vánoce na dluh, hlavně ukázat sousedům, že my na to máme! (ačkoli nemáme), si dnes už vybírají svoji hořkou exekutorskou daň. Bolestnou cestou poznali, že blahobytem nad poměry šli cestou k životu v bezdomovectví.

Mnoho lidí si také bylo nuceno uvědomit, že nabytá svoboda není automatickou zárukou, že našinec bude moci těžit ze všech jejích výhod. Že možnost cestovat neznamená, že na to bude mít. Že pracovní trh nebude víc fér než předtím. To samo o sobě se stalo jedovatým podhoubím pro beznaděj, deziluzi, deprese.

Protože však nežijeme ve vzuchoprázdnu, vnímáme svět kolem sebe a vnímáme i ty, jimž se daří líp, mnohem ostřeji. Lhostejno, jestli se sami o své štěstí zasloužili, byli pilní nebo prostě jen dostali ve schopnostech štědřeji naděleno. Oni mají a my ne. Pocit nespravedlnosti je o to silnější. A věrná přítelkyně přispěchá a zašeptá: Má úspěch? Určitě ne čistou cestou. Zato ty jsi slušný Čech, ty jsi poctivec! To se tak dobře poslouchá! Její optikou je přítelkyně úspěšného muže vždy zlatokopka a jejich láska je pouze oboustrannou vypočítavostí. Matka postiženého dítěte, veřejně žádající o pomoc, je zase hyena zpeněžující rodinné neštěstí. Rodina paterčat je romská, což je diagnóza sama o sobě: Kdyby byli bílí, nikdo by jim nic zadarmo nedal, to dá rozum.

Lidé jsou zoufalí; lapeni ve své bezmoci se zlobí. Hněvají se na ty, kdo měli více štěstí, a dokonce i na ty, jejichž osud se svým by neměnili, kdyby je závist nezaslepila. Závist se obrací v hněv a nenávist, a od nenávisti je jen krůček k násilí. Bezmocní proti ještě bezmocnějším.

A naše elita je natolik odtržená od reality, že to nevidí. Ten hluboký rozkol ve společnosti, kde závist se stává patologickou, rozděluje společnost mariánským příkopem nenávisti.

Politici, místo aby se jej snažili všemi silami zasypat, se závistí naopak pracují a budují si na ní kariéru. A má to úspěch: Podívejte se na ně! Berou, ale sami nedávají! Zatočíme s nimi. Podpořte nás a my skoncujeme se zneužíváním dávek a snadným obohacováním se na úkor slušných a poctivých™. A zdaníme bohaté! Je jejich morální povinností rozdělit se s námi o své bohatství.

Zejména noví politici se přímo podílejí na tom, že nenávist a agrese ještě vzrůstá.

Prezident si stále žije ve své vysočinské bublině, pouze s hradním komfortem a ohromnou publicitou navíc. Nechápe současnost a ani se o to nesnaží. Zcela vážně si myslí, že společnost byla rozdělena bývalou vládou. Ale to je tak strašně mimo! Nečas a jeho melody boys byli ti poslední, co by lidi trápilo. Společnost je nemocná závistí a nenávistí a potřebuje léčit. Vymanit se z destrukce. Snažit se o pochopení. Nehledat lehká a rychlá řešení tam, kde nejsou možná.