Kdo jsou pro nás našinci?

Za dob Československa to bylo jednoduché. Člověk byl Čech, a taky Čechoslovák. Nebo byl Slovák, a taky Čechoslovák. Stejně jako Moravané, Slezané, Rusíni a další národnosti byli zkrátka “sebou samými” a Čechoslováky. K Československu se hlásily místní menšiny (kromě té lapálie s národním socialismem, kdy se v některých probudila sounáležitost s Říší). Na stejném principu stojí Spojené státy. Jste Hispánec, běloch, černoch, Asiat, to je v pořádku, ale taky (a hlavně) jste Američan. Nehledáte sounáležitost podle kmene, jazyka, národa, to si ponecháváte vlastní, ale hlásíte se k nějakému konstruktu, k nějakým hodnotám.

Podobně jako psal kdysi jeden známý: Jsem z Hodonína (samozřejmě že psal “su”, ale to není teď podstatné). Mám rád náš kraj, naše zvyky, tradice, naše lidi, jsem na to přiměřeně hrdý – a jsem taky hrdý, že máme hezkou republiku, hezké hlavní město… Proč bych se na někoho vytahoval nebo někoho nesnášel, že jinak mluví, jinde bydlí? Šak každé má svoje!

Ale zpět k našincům: Československo byl taky umělý konstrukt, snad na základě jazykové blízkosti, protože mě jinak nenapadá, proč zrovna tyhle dva národy (z praktického hlediska určitě, ale historicky moc ne). Ale minimálně v té úrovni “som Slovák, no v cudzine som aj hrdý Čechoslovák” to fungovalo. Slováci byli “našinci” naprosto samozřejmě i v ČR (ČSR) a naopak. Po dvaceti letech od rozchodu už to není tak silné, ale stále to přetrvává aspoň trochu. (Jak s oblibou říkám: Slováci jsou naši nejbližší cizinci, jejich jazyk znám, oni znají můj, to je skvělá cizina s minimálními náklady!) A dál?

Můžete být Vietnamec druhé generace, co od malička vyrůstal mezi českými dětmi, s dvěma tituly, vysoce postavený, a stejně pro spoustu lidí nebudete “našinec” (a někteří tupější vám rovnou budou tykat, gratuluju!). Černoch? Míšenec? Dvacet let to bude váš soused, klidně, a pořád pro některé nebude “náš”. “Náš” je přeci jen etnický Čech. Jsme tu Česko (pro ultraortodoxní “Čechy!”), a tak “naši” jsou přece jen Češi!

Tak si říkám, že kdybychom byli “Středoevropská republika” (SER… no, na té zkratce bychom ještě měli zapracovat, ale ideu jistě chápete), definovaná jako republika, postavená na principu územní, nikoli národnostní či jazykové sounáležitosti, a kdybychom takoví byli třeba už padesát let (alespoň dvě generace), tak že by do definice “našince” spadal každý, kdo tu s námi žije a sdílí stejné základní hodnoty… A bylo by!

No a jestli máte někdo náladu, můžete si zkusit rozebrat, proč nefunguje pocit “jsem Evropan a našinci, to jsou všichni z Evropy”.