Debata o relevanci národních států opět přestává být okrajovou záležitostí, ale pořád se pohybuje v naprosto teoretické úrovni. Jde samozřejmě o paradigmatickou změnu, která bude, stejně jako například osvícenství, trvat několik generací. To může být ale pozdě a lidé jako živočišný druh moc daleko nedojdou.

Populisté napříč Evropou zneužívají strach k zisku k preferencí skrze terorismus a migraci. Je to efektivní nástroj, ale nic takového není vůbec reálnou hrozbou současné evropské ani světové společnosti. I zde se ale jedná o nové a nekonvenční hrozby, které nelze řešit vojenskou silou, ale vzděláním, ekonomickým či společenským rozvojem a změnou přístupu. Sám stát jako takový ztratil schopnost tyto problémy řešit, jelikož jde o hrozby globální a komplexní, které vyžadují globální a komplexní řešení. Národní zájmy jim nyní stojí v cestě.

Nejde o terorismu či migraci. Ty jsou jen projevy celosvětové nerovnosti a špatné globální sociální koheze, která vyplouvá na povrch. Vždy ten západní vyspělý svět jen malinko štípnou, aby mu připomněly, jaká je realita světa. Zapadá sem ale i klimatická změna, životnost planety Země, pandemie, nukleární válka či dostatek potravin či vody. Všechny tyto hrozby nelze řešit na bázi národních zájmů, které řídí světové politické uspořádání. Udržení života na planetě má své limity a my je jasně překračujeme. Lidská svoboda je neomezená mezi lidmi. Existují ale větší objekty, které stojí nad ní, například ekosystém.

Málokterá strana je nyní schopna se ideologicky hře na strach v podání populistů vyrovnat. Logicky by to ale měla být zelená politika a ochrana klimatu, která by postavila svůj apel jako boj o zachováni lidské společnosti. O environmentálních hrozbách a oteplování klimatu způsobené lidmi není nutno se rozepisovat. Hranice acidifikace oceánů, změny klimatu, ozónu, integrity biosféry nebo počet mikročástic v atmosféře, které skupina environmentálních vědců považuje za klíčové k udržení života, již byly překročeny. Dalších statistik je nemálo.

Planetární hrozby mají také děsivý rozměr. Znepokojující je statistická anomálie, že trajektorii naší planety již nepochopitelně dlouhou dobu nezkřížila žádná kometa, kterou nejsme stále schopni včas detekovat, či meteorit, který sice detekovat umíme mnohem lépe, ale ne stoprocentně. Jednoduchým závěrem je, že v bližší nebo vzdálenější budoucnosti bude muset lidstvo najít jiný prostor pro život, ať už kvůli srážce s vnějším objektem či kvůli zničení či vyčerpání zdrojů naší vlastní planety. I když některé z těchto hrozeb nejsou na pořadu dne, jejich eventuálnímu řešení by musela předcházet hluboká změna v kolektivním chování lidí.

Nejdále je proces překonávání státní suverenity v Evropě. Debata v Evropské unii je ale stále v jasném zajetí národních států. I Německo jako největší středobod a motor evropské integrace úspěšně halí své čistě národní zájmy do hávu těch evropských. Někdy se obě věci protínají a v některých případech jsou naprosto protichůdné. Ať už se jedná o debatu o energetické či bankovní unii nebo bezpečnostní integraci, státy stále a logicky řídí veškeré své preference podle sebemenších lokálních a národních zájmů (často bezesporu i dle svých osobních). V určitých otázkách to samozřejmě svou logiku má, ale ne v otázkách globálních rozměrů a důležitosti.

Současný stav mezinárodních vztahů a politiky je neschopný podobnou změnu provést. Problém se ale také týká dalších rádoby neotřesitelných společenských konceptů a nemocí od kapitalismu, konzumu, trvajícího patriarchátu či náboženství. Zde se ale držme slov indického teoretika Ashise Nandyho, omezenost lidské představivosti vymyslet alternativu nedělá současný stav morálně přijatelným. Nehodí se nic jiného, než abych toto zamyšlení uzavřel dalším nepopíratelně kýčovitým, ale naprosto přesným patosem - buď zemřeme jako osamocená individua, nebo přežijeme jako celek.

Autor je odborníkem na bezpečnost, ředitelem mnohojazyčného serveru Evropský bezpečnostní žurnál a analytikem Asociace pro mezinárodní otázky.