Pochopila paní Šabatová roli ombudsmana správně?

Jestliže paní Šabatová okřikuje kolegu Křečka za to, že publikoval svůj názor, potažmo zřejmě i názor svých voličů, pak se staví do role, která jí zajisté nepřísluší. Proč to dělá? Snad proto, že jakožto čerstvě dekorovaná ombudsmanka se cítí k takovému okřikování být předurčena? Bude jakožto ombudsmanka mlčet a potichu křečkovat ze státního koryta, jen aby nerozbouřila mediální vody?

Nevím, proč zrovna pan Křeček by měl mlčet kvůli větě, že násilí lze zastavit jen násilím, když tuhle myšlenku nejen propagují, ale uvádějí v denní praxi všechny světové mocnosti. V podstatě jde vždy jen o to, jak se veřejnosti předloží, které násilí je to mírumilovné násilí. Ale všechny historické pokusy o poražení násilí zpěvem, tanci a rozmlouváním ztroskotaly. Dokonce i staré české přísloví o tom, že kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem, bylo poupraveno dovětkem a tak bývá aplikováno – ale tvrdým.

Připadne mi, že chytristika paní Šabatové je mazaná. Mlčte, mlčte a křečkujte si potichu ze státního. Nicméně pro mne má větší cenu politik, který nemlčí a neváhá publikovat svůj názor, nota bene, když to může být názor jeho voličů. Je lepší vědět, jak politik smýšlí, než narážet na jeho mlčení a hrabání pod sebe ze státního koryta.

Právě pro tohle byla vymyšlená imunita - aby politik mohl říct svůj názor, za který by ho opozice nejraději pověsila nebo odstřelila, ne proto, aby si mohli nakrádat a mlčet. A post ombudsmana byl původně zřízen pro boj slabého a již v podstatě poraženého občana se silným úředním šimlem, který občana již sežvýkal jako zákusek po obědě, nehledě na to, že z jiného úhlu vidění právo na občanovi spáchalo bezpráví.

V takovém případě ale ombudsman nemá takticky mlčet, ale ozvat se opakovaně a hodně hlasitě. Ombudsman by tedy měl umět nejen vytvořit si názor, povětšinou ovšem správný, sebrat odvahu a přesvědčení zastat se bitého, ozvat se, ustát pár mediálních facek ze všech stran, trvat na svém, přesto nikoho neurážet, nedehonestovat, neokřikovat, jen argumentovat, objasňovat a obhajovat svoji verzi.

Aby ombudsman neztrácel kredit tím, že by snad vypadal jako tetka na trhu, měl by umět nejprve sesbírat informace a názory, pak si vše zanalyzovat a vytvořit závěr, a teprve pak publikovat své mínění. A to pevně, tak pevně, že ho nezmění ani po převratu, za půl roku, ani za deset let.

V boji o ukořistění postu ombudsmana jsem nestranila ani paní Šabatové, ani panu Křečkovi. Proč? Podle mne oběma chybí pro výkon role ombudsmana totéž. Prokázali to mnohokrát, naposledy v souboji o názor na to, jak se má bojovat proti násilí. Raději oba měli moudře pomlčet, než se ukecnout. Navíc k zahraniční situaci se nemuseli předčasně vyjadřovat, nic je nenutilo.

Trpělivost, moudrost, nadhled a pevnost v názorech, dále právní rozhled a k tomu lidské cítění, to by měl mít ombudsman ve vínku. V tyto dny jak Anna Šabatová, tak Stanislav Křeček veřejnost přesvědčují o tom, že tohle ve vínku skutečně nemá ani jeden z nich. Jinak řečeno, společnými silami a sehraným extempore dokládají, že ani jeden z nich neměl tuto funkci získat.