Lidé s maskami se chovají jinak než v běžném životě; právě anonymitu, za niž se skrývají, vnímají jako možnost chovat se jinak, stát se jakoby někým jiným.

(Michal Bauer: Jak se ospravedlňuje totalita, Ltn 2006/46)

K městečku se blíží několik jezdců. Před vjezdem do obce zvedají šátky na krcích až pod oči. V zápětí seskakují u místní banky… a dál už to my, čtenáři rodokapsů či kovbojek a diváci westernů známe. Samozřejmě, analogii známe i z krimi filmů, nejméně od vynálezu silonových punčoch. Dnes jsou už dlouhodobě populární kukly. Ale co ty šátky, potažmo dámské?

Šátky a další textílie na hlavách nebo i na krku nemusí mít pouze funkci praktickou nebo estetickou a nemusí sloužit ani k maskování zločinců. Pokud nezakrývají obličej, mohou být pouze symbolickým výrazem nějaké náboženské, nacionální či ideologické identity; není-li takový „oděv“ všeobecně nařízen zákony příslušného státu či normami okolní většinové společností, jde vždy o veřejnou proklamaci příslušnosti k nějaké vyhraněné menšině.

Už několik let, v souvislosti s potřebou veřejně projevovat svou islámskou víru, si nejenom asijské, ale i některé evropské muslimky zakrývají vlasy šátky - hidžáb. Někde, například ve francouzských školách, jsou s takovýmto zveřejňováním, resp. demonstrováním náboženské identity problémy. Sekulární, liberální společnost, pro kterou je náboženství soukromou, intimní záležitostí každého občana (s prominutím - podobně jako politická či sexuální orientace) to nevidí ráda. Stejně jako při volbách trvá na jejich tajnosti (volič za plentu jít musí, chtěj, nechtěj), stejně jako při „optování“ pro tu či onu národnost ponechává všem plnou volnost a právo na nezveřejňování, upřednostňuje i v náboženských otázkách individuálnost a soukromí. Proti tomu stojí různé možnosti „inzerce“ náboženské identity, ať už různými pokrývkami hlavy (nejenom mohamedáni, ale i židé), viditelně nošenými kříži různých velikostí, motlitbami na veřejnosti v různých situacích a v různých tělesných polohách nebo vyžadováním takové či onaké zvláštní stravy.

Až potud lze ve svobodné a liberální společnosti o všem diskutovat. Je opravdu sporné, co budí a co nebudí „pohoršení“, např. zda přílišné zakrývání nebo naopak odhalování těla. O své identitě je ovšem možno nejen pravdivě „svědčit“. Je také možné ji skrývat nebo falšovat. Zločinci nejenomže nechtějí být poznáni, ale často se vydávají za někoho jiného, třeba za nějaké zřízence nebo policisty.

Změna či upřesnění identity pomocí masky či kostýmu mnohdy ukazují k alespoň latentnímu násilí. Indiáni i další etnika používaly tradičně zvláštního líčení pro boj – tzv. válečné barvy. My své ozbrojence sice nelíčíme, ale kostýmujeme. Není dost dobře možné, aby po ulicích chodili civilové s veřejně nošenými puškami, samopaly či kulomety – budili by oprávněné obavy. Policie, vojáci, ba i příslušníci soukromých agentur mají uniformy, naopak civilní policisté nosí zbraně ukryté. (Policisté mají navíc viditelná evidenční čísla, ti civilní zase legitimace.) Jakési kostýmní odlišení mají i myslivci, kteří chodí veřejně se zbraněmi. Konečně policejní zásahové jednotky mají uniformy i kukly. Právě ty kukly, které jako některé jiné masky, působí na veřejnosti málem stejně výhrůžně jako zbraně.

Kolikrát už jsme byli – nejčastěji prostřednictvím obrazovky – svědky toho, že různí radikálové, fanatici či fundamentalisté pořádají pouliční protestní manifestace, zamaskováni šátky a kuklami. Často jde o manifestace násilné, takže sebeidentifikace se tu spojuje s ukrýváním identity násilníka. Musí jít ale vždycky o muže? A musí jít vždy o zločinnost motivovanou a omlouvanou ideologicky (politicky, nábožensky, nacionalisticky)? Nemůže se za ní skrývat i prachsprostá kriminalita, vandalství, výtržnictví, ničení cizího majetku, loupeže, vše často beztak obtížně odlišitelné a v následcích neméně hrůzné?

Domnívám se, že státy naší civilizace by si v tom měly udělat co nejdříve jasno. Přestat uvažovat o tom, zda povolovat či zakazovat to či ono těm či oněm - mužům nebo ženám, mladým nebo starým, muslimům či křesťanům, skinheadům nebo anarchistům. Je třeba vydávat takové zákony, které se plošně týkají všech občanů bez rozdílu, popřípadě i všech na území státu pobývajících cizinců. Jedním z nich by měl být zákaz veřejného maskování. Zakrývání obličeje, ať už jakékoli, včetně tzv. hidžábu či burky, není v naší civilizaci, opírající se o zjevnou individuální identitu každého člověka, přípustné. Z takového anonyma jde strach, je to potenciální násilník, před kterým nás nikdo neochrání.

Při důsledném respektování práva na maskování by byly vyloučeny i takové administrativní úkony jako pasová kontrola, kontrola nároků na sociální podporu, připuštění k přijímacím zkouškám na vysokých školách, zápis hostů v hotelové recepci atd. Když si představím, že bych jako personál (o ochrance nemluvě) stál za pultem klenotnictví, banky nebo i pouhé benzinové pumpy a vešel by člověk s obličejem zakrytým maskou, asi bych, podle momentální odvahy, usilovně mačkal poplašný zvonek nebo sahal po zbrani. Zakrytý obličej není prostě v naší civilizaci výrazem ochrany před nemravnými pohledy, před nepřízní počasí či před špatným ovzduším. S výjimkou divadla, maškarních plesů, karnevalů, masopustů a podobných zvykoslovných příležitostí je maska na veřejnosti prostě výhrůžkou, ať už je to šátek nebo legendární „veselý tanečník“ . Proto by nošení masek ve veřejných prostorách mělo být upraveno zákonem.