Podělím se o své dětské vnímání udalostí, od kterých uplynulo v těchto dnech 66 let, tedy doba dvou generací. Snad to něco řekne těm, pro které je to už středověk, a třeba také těm, kteří si myslí, že když volí KSČM, dělají dobře. Těm ale už asi nebude pomoci.

Nebýt těch zmínek v médiích o této smutné události, kterou zaplatil životem dobrý člověk, ani bych ty vzpomínky nedovedl časově zařadit, tak dávno už je to. Bylo mi deset let a chodil jsem do páté třídy vesnické školy, kdy jsme ještě měli náboženství, které nás učil pan páter Novák, místní „velebný pán“, jak ho oslovovali všichni sousedé. Mě měl rád a vybral si mě za ministranta. A musím předem říct, že mám pocit viny, že jsem ho velmi zklamal, protože ministrovat jsem vydržel jen asi dva roky a pak jsem začal pociťovat, jak nade mnou kluci začínají ohrnovat nos, když se začala projevovat proticírkevní propaganda režimu. Začal jsem klackovatět a lajdat a to si ode mne velebný pán nezasloužil, dodnes cítím vinu a už mu to nikdy nevysvětlím, zemřel před desítkami let. A já už k víře cestu zpět nenašel.

Stalo se, že v té době jsem zaslechl, když jsem lelkoval okolo party výrostků, jak si vypráví o zázraku, který se měl někde stát a při kterém se při kázání v kostele klaněk křížek na oltáři. Už si nepamatuju, kdo ti výrostci okolo osmnácti let byli, tenkrát jsem to ovšem věděl. Na druhý den jsem se ve škole nezapomněl pochlubit spolužákům, co jsem slyšel o zázraku.

Za několik dnů se ve škole objevilo několik pánů, začali si volat spolužáky a vyptávat se, od koho slyšeli o zázraku. Tak přišli i na mne a šel jsem do sborovny s malou dušičkou. Ale lhal jsem statečně, že ty kluky neznám, měl jsem strach, že od nich dostanu přes hubu, když budu kecat. Ti pánové byli laskaví, asi viděli, jak se klepu strachem, jeden mě vzal kolem ramen a říkal, ať se nebojím, oni že si to zjistí jinde. Tak se mi ulevilo, když mě propustili, a nevím, že by někoho z těch starších kluků pronásledovali. Mám dojem, že to nemuseli být estébáci, ale třeba kriminalisté v politické nemilosti, kteří byli nahnáni na výpomoc, něco jako pan rada Vacátko v mladších letech.

Pak si vzpomínám na „májovou“ pobožnost, kdy se pan farář donekonečna modlil u oltáře, neboť měl strach že ho odveze StB. Někdo mu přišel říct, že před farou stojí černý tatraplán.Už byla tma, když to estébáci nevydrželi, přišli do sakristie, s nimi se tam nahrnuli i farníci a estébák je konejšil, že oni nechtějí panu faráři ublížit, že ho chtějí jen vyslechnout. Dopadlo to tak, že velebný pán nezmizel, zůstal doma a dost možná to byla zásluha farníků.

Další vzpomínka: Pan farář má v kostele nedělní kázání, do sakristie vtrhne pán s lejstry v rukou a dožaduje se, aby kostelník zavolal pana faráře, že s ním potřebuje mluvit. Kostelník se zdráhá, ale pak jde na kazatelnu, ale pan farář ho odbyde mávnutím ruky, že nechce být rušen. Kostelník přijde dolů a ten estébák ho posílá znovu za farářem, kostelník tam jde po chvilce zdráhání znovu a to už pan farář silným hlasem na celý kostel říká: „Pane kostelníku, řekl jsem vám, že nechci být rušen při kázání.“ Posel jde dolů, rozhodí rukama a říká: „Slyšel jste.“ Estébák na něj vyjel: „Tak to podepište vy.“ A strká mu pod nos nějaké papíry. „To já nemůžu,“ zdráhá se kostelník. „Podepište, nebo vás nechám zavřít,“ vyhrožuje estébák. Kostelník cosi podepisuje a estébák odchází. Když kázání skončí, pan farář se ptá: „A podepsal jste?“ „Co jsem měl dělat?“ říká kostelník. Pan farář se chápavě pousměje, ví, že kostelník má malé děti.

To byly situace, které pak působily jako brzda při mém vnímání dalších zhůvěřilostí komunistické propagandy v následujících desetiletích. Ne, že bych byl úplně imunní, chyběla mi větší znalost reality SSSR a historie, to až později jsem se začal pídit po informacích.

Ještě jeden moment z paměti: Pantáta Sedlář, sedlák, si rád ulevil, když se mu něco nedařilo nebo koně jančily, rčením: „Sakra práce, svinstvo politický.“ Jednou, když si takto ulevil, šel zrovna kolem soused Dohnal v uniformě. Dělal bachaře v olomoucké věznici a hned pana Sedláře napomínal: „Pantáto, pozor, mohlo by vás to mrzet!“ Asi myslel, že politický je vlastně komunistický. Bože, v jakém dusnu jsme museli vyrůstat a žít po desítky let a pak ještě po léta Husákovy normalizace. Těch dvacet let s Husákem nakonec stálo za tu oběť, když potlačení pražského jara spolu s polskou Solidaritou a polským papežem byly posledními hřebíky do rakve SSSR. To říkám i s vědomím, že si uvědomuju úlohu SSSR ve válce, bez něj by spojenci na Hitlera nestačili a žádný jiný režim by nebyl schopen přimět národy SSSR k takovým strašným obětem.

Snad pochopíte, že to nepíšu proto, abych dělal hrdinu. Tím jsem nebyl, měl jsem strach a zároveň štěstí, že jsem narazil na hodného estébáka, pokud jím vůbec byl. A také vím, že toto jsou prkotiny proti tomu, co zažívali kluci ze selských rodin, když jejich táty naháněli agitátoři, blbí svazáci, kteří věděli prdlajs o práci v zemědělství, ale o to víc agitovali sedláky do družstva. A řada těch spolužáků nemohla po škole ani do škol, ani do učení. Platilo „dali jste hektary, dejte i děti“. Jako by ty hektary dali dobrovolně. Další postřeh, asi o rok dva později: Vyslechl jsem, jak několik tátů mých spolužáků si stěžovalo, že čekali doplatky v JZD možná 10 Kč na jednotku. Ale dostanou jen dvě koruny. Pro mladší čtenáře: většina lidí v JZD měla jednu jednotku na den, předseda snad dvě, traktorista možná jednu a půl. Zálohu měli patnáct Kč, tak vydělali za den sedmnáct korun. Košile a pracovní boty stály 40 Kčs, pivo v hospodě 1,20, lístek do kina a holič 2 atd. Moji rodiče v JZD nebyli, otec už byl starší a v důchodu, maminka v domácnosti a musela odpracovat formanku, to je obdělání půlhektarového záhumenku, který nám pomáhal přežít. A to ještě měla přijít „měnová reforma“, jak komouši říkali zlodějně, při které okradli i dělníky, za které se tak rádi schovávali. Naši rodinu ne, my měli sotva na výměnu 1:5.

Až o nějakých deset let později, asi v polovině let šedesátých, se situace v družstvech začala lepšit, asi proto, že kdejaký blb z OV KSČ jim do toho přestal kecat a do vedení JZD se dostali zkušení hospodáři, kteří vystřídali horlivé straníky. Ale trvalo to a nikdo nespočítá, co všechno to stálo. A taky si vzpomínám (už zas), jak jakýsi kolchozník ze SSSR při nějaké družbě řekl: „Udělali jste dobře, že jste všechny kulaky nepostříleli jako u nás.“

Když pak vidím fotky těch zasloužilých estébáků, co se schovávají za tmavé brýle a očividně se jim nevede špatně, říkám si, že se stala někde chyba - bylo moc sametu.