Ve veřejném prostoru mluví o nenávisti a jako houby po dešti rostou jednotlivé „hate free“ aktivity a aktivisti. Většina z nich zaujímá vcelku jednoznačné postoje a jednoznačné soudy, které vycházejí z jejich ideového a společenského ukotvení a lidského uspořádání. Protože já jsem s chutí diskutér, tak se občas na některých platformách pouštím do diskuze s těmi, u kterých předpokládám alespoň trochu neploché uvažování a argumentaci. Jsem totiž skálopevně přesvědčen, že jedině v diskuzi vzniká názor a třeba i bazální shoda na společná témata.

Proto jako ideový konzervativec (není třeba měnit to, co funguje) občas diskutuji s marxistickými ideology (my víme, jak vypadá lepší, spravedlivější svět, a bojujeme za něj). Většinou se po čase tato diskuze zvrtne v osobní útoky a věcné argumenty nahrazují buď ideologická klišé, nebo tvrzení bez jakýkoliv důkazů. Možná si řeknete, proč to dělám, že je to marné, a máte pravdu. Je to zcela zbytečné, žádný názor přesvědčeného ideologa nezměním, neposunu. Občas se mi ale přihodí, že narazím v argumentaci na zajímavý obrat, na zajímavou paralelu, která mě nenapadne nebo kterou dosud nepovažuji za důležitou. Proto to alespoň pro mě má smysl. Byť malý.

V poslední době mě ale zaujala jedna nová figura, která se stále více v diskuzi s těmito marxistickými intelektuály opakuje. Stále častěji a také rychleji se jeden každý z nich uchýlí ke zcela zjevné lži nebo demagogii. Jako by se mi před očima vracel starý film z 80. let, kde komunističtí novináři v Rudém právu nebo v Televizních novinách dštili pomluvy na všechny, kdo si dovolili mít jiný názor.

Mnohokrát jsem viděl, jak uctívači Che Guevary, Marxe nebo Mao Ce-tunga a jiných komunistických ikon klidně upraví realitu ve svůj prospěch. Vidí všechny omyly a chyby protivníka a halasně o nich mluví a sami sebe a své stoupence vykreslují v rouše beránčím. Okolo Kliniky na Žižkově se vlastně pohybují pouze mladé matky s dětmi a nikoliv výrostci, kteří píšou nesmyslné výhružné dopisy a vyhrožují útoky. Obsazení cizího majetku je v pořádku, požadavek vyklizení po skončení oficiálního nájmu je teror. Podobně v poslední době proběhla diskuze o feministickém klubu, který si přisvojil jméno Univerzity Karlovy a nikoho se neptal, zda může. Když jsem na to poukázal, dozvěděl jsem se, že ohrožuji svobodu slova a bádání na univerzitě a nejsem loajální ke svým univerzitním kolegům. Takže místo diskuze nad tématem útok na moji osobu. Mnozí chápou pravicový extrémismus jako metlu lidstva. Ty samé kroky a činy dělané ve jménu jediné pravé zvěstované pravdy, tedy levicový extremismus, jsou spása světa.

Mám stále větší a větší pocit, že v některých veřejně činných osobách, které reprezentují naše mladé levicové ideology, vidím před sebou Pavku Korčagina a jiné hrdiny kolektivizace nebo idealizované hrdiny II. světové války v dílech sovětských autorů, jako byli Ostrovskij, Simonov, Polevoj a mnozí další. Takoví lidé jsou ochotni pro ideologicky čistou věc udělat cokoliv včetně popření vlastní rodiny. Někdy se přistihnu, že těmto ideologům s planoucím srdcem závidím jejich jednoduchý nekomplikovaný svět. Pro ně platí „my máme vždy pravdu, my stojíme na straně správné věci a pokroku, my bojujeme za lepší zítřky“. A protože žijí v tomto bludu, jsou ochotni kdykoliv, jakkoliv ohnout pravdu tak, aby seděla s jejich ideologickým viděním světa. Soudruzi Jambor a Morávek z bolševické televize to dělali za peníze, tito to dělají z nevědomosti a blbosti, zato ale rádi. Nejsem si jistý, že i o nich platí ono vlastně optimistické a naděje plné churchilovské „kdo není ve dvaceti socialistou, nemá srdce, kdo je socialistou ještě ve čtyřiceti, nemá rozum“. Sir Winston předpokládal, že budou mít rozum, já se bojím, že se chovají podle výhružného Leninova „marxismus je všemocný, protože je pravdivý“.

A basta fidli.

Autor je komunální politik ODS