Blíží se 70. výročí komunistického puče. V neděli 25.2. to bude hlavní téma. Stále častěji se mluví o této době, v televizi běží záběry na scénku „Právě jsem se vrátil z Hradu“ a celkově se téma komunistického puče dostává do široké veřejné diskuze. O zločinnosti komunistického teroru a o naprosté ekonomické neschopnosti a úpadku státu a společnosti pod vedením utopické marxistické fantasmagorie nemám vůbec žádné pochybnosti. Rozdíl mezi Hitlerem a Stalinem je pouze v tom, že ten druhý vyhrál.

Je správné mluvit a připomínat oběti a jejich katy, zločince, kteří ničili lidské životy, ale stále častěji mě to nutí k zamyšlení, zda stále ještě bolševici všeho druhu představují nebezpečí a jak se k nim mám postavit. Při pohledu na současnou společnost si stále více myslím, že stalinští komunisti typu Exner, Semelová, Skála, kteří popírají zločiny komunistů, jsou více a více na okraji a budou ještě nějakou dobu roli hrát roli bizarního strašáku. Já se jich nebojím, já se jim směju. Nemají moc, nemají sílu a čeká je osud dinosaurů. Boj s nimi je předem vyhraný, nemají se o co opřít a je jedno, jestli jejich roli chvíli přebírají lépe maskovaní komunisté, jako je Filip nebo Dolejš, či zda mluví bez zábran, jak jim jejich ideologie káže. Komunisté jsou tam, kam druhdy posílali jiné, na smetišti dějin, protože jejich ideologie beztřídní společnosti a vůdčí role pracující třídy je od základu až po špičku celá vylhaná, nesmyslná, chybná a nikoho už nezajímá.

Ve společnosti ale bují jiná ideologie, jiné myšlenky. Bezbřehá politická korektnost a podpora všem domněle nebo skutečně znevýhodněným skupinám ve společnosti vytvořila novou ideologii, která nutí každého chovat se a mluvit tak, aby ho nikdy nikdo nemohl obvinit, že se mohl dotknout kohokoliv, jakékoliv skupiny. Společnost se navíc v postfaktické době stále více dělí na menší a menší skupinky stojící na ideově vyhraněných názorech, které je nutné minimálně respektovat. Naivní a nebezpečné rasové ideologie 19. století se proměnily v antirasové, genderové a multikulturní koncepty, které se staly vzývanými ideologiemi. Někdy se nazývají neomarxisté. Těchto ideologií, těchto fanatiků se bojím. Je odporné, že je kdokoliv ochoten požadovat drakonické tresty pro pachatele za to, že si nějaká celebritní žena nyní ve svých padesáti vzpomněla, že před třiceti lety jí kdosi sáhl na zadek. Rozdíl mezi příběhy 50. let o udavači otce Pavkovi Morozovovi nevidím. Jejich svět je podobně jako svět komunistů černobílý. Je správné pozitivně mluvit o všech výjimkách a specifikách, přijímat uprchlíky, podporovat transgender toalety, nerespektovat právo. K odsouzení naopak slouží oceňovat normálnost a přirozenost ve společnosti, nepřijímat uprchlíky, vyslovit, že existují jenom dvě pohlaví, nesouhlasit s ideou squattingu. Podobné názory jsou naštěstí i z důvodu lpění na krystalicky čisté ideologii zatím okrajové a nemohou získat silnou oporu. Přesto prostor, který ve veřejné diskuzi získávají, je docela velký.

Nejvíce se ale bojím nástupu totality zcela jiného typu, neideologické totality. Hrozbou současnosti jsou zcela neideologické, neukotvené a nestálé populistické směry, které mohou jak motýl přelétat z tématu na téma a nikde se pevně nepřichytit. Stačí předložit a stále opakovat deset hlavních frází, není nutné se zabývat tím, co je skryto za vybranými hesly. Stačí dostatečně silně a často mluvit o efektivitě vládnutí, o korupci a o starých strukturách a davy se jen hrnou a hlasy se sypou. Hlavně nám dejte klid na vládnutí, nemluvte nám do toho, jak budeme efektivně vládnout, a už vůbec vás nemusí zajímat drobnosti jako třeba demokratické procedury, které by snad mohly zkazit ten skvělý výsledný dojem. Přitom tato moderní ideologie bez ideových základů je tak snadno k prohlédnutí, k rozeznání. Populismus je odpudivý právě proto, že nectí žádné morální hodnoty, principy a pravidla a kdykoliv a cokoliv, co se hodí, použije nebo naopak odmítne. S liberálem, konzervativcem, se socialistou mohu vést polemiku, mohu sledovat jeho názory a mohu s každým z nich polemizovat. S populistou nelze diskutovat, protože nemá žádný názor, nemá žádné hodnoty a žádnou morálku. Už ne komunismus a ani neomarxismus, ale populismus je moderní metla lidstva.

Komunisté chtěli, abych věřil jejich skvělé budoucnosti, kterou slibovali. Dovedu si představit, že někdo uvěřil a skutečně chtěl zlepšit svět. Neomarxisté se zaklínají lidskými právy, morálkou společnosti a osudem jednotlivce. Chápu potřebu ideologického ukotvení pro každého, kdo tápe a hledá svůj směr a cíl. Opravdu nerozumím, proč mám věřit laciným pouťovým sloganům, za kterými na první pohled nic není. Stále doufám, že každý, kdo sleduje život okolo sebe, musí snadno a rychle pochopit, jak prázdné jsou fráze a hesla populistů například o „makání ve vládě“. Bojím se toho, naše společnost je nebo bude brzo tak pasivní nebo ochromená, že prostě přestane sledovat, co její politici skutečně dělají a jak se liší jejich kroky a jejich činy. Tady hrozí nový Únor, tady hrozí nový převrat nebo puč a rychlá ztráta demokratických svobod a práv.

Pokud české společnosti nevadí, že premiérem je údajný agent StB obviněný z podvodu, vládnoucí s prezidentem, který lže, je něco špatně. Nutnost a potřeba bránit a obhajovat tezi, že lhát a krást se nemá, je skutečně překvapivý výsledek 70 let od Vítězného února a 29 let od chvíle, kdy pravda a láska zvítězila. Nebo snad pravda a láska prohrála se lží a nenávistí?

Autor je komunální politik ODS