Populismus bývá hloupý, protože musí značně zjednodušovat složité procesy. Přesto jde o účinný politický nástroj, a tak ho nejde zakázat ani nějak dramaticky odsuzovat.

Někdy však hloupost populistických výroků a tažení překoná každou míru a pak je třeba upozornit, že tentokrát to už někteří politici s demagogií přehnali. To je případ plánu na zdanění církevních restitucí.

Boj proti církevním restitucím patří tradičně do arzenálu komunistů, ke kterým se často přidává levá část sociální demokracie. Třeba by se na boj s církvemi zapomnělo, nakonec ani nemá žádné věcné opodstatnění, ale stále jde o pozoruhodně účinné téma, tak proč s tím přestávat.

Proto se ho chopil i populista nové generace Tomio Okamura a v rámci trendu získat v komunistech a okamurovcích spojence se k němu přidává i hnutí ANO. Proto také vláda schválila plán, jak církevní restituce zdanit.

Jak známo, v rámci vyrovnání historických křivd získaly církve v dobách vlády Petra Nečase zpátky majetek za 75 miliard korun a ještě se stát zavázal, že jim v příštích 30 letech vyplatí 59 miliard za majetek, který už vydat nešlo. Naopak po roce 2030 přijdou o státní příspěvek.

Bylo to slušné řešení. Historické křivdy se staly, o kdysi zabaveném majetku bylo třeba rozhodnout a také nastavit schůdnou perspektivu, jak mohou církve existovat v následující epoše. Tolik racionální řešení, ke kterému se došlo složitou politickou diskusí.

Ovšem ani v tomto případě se neodbouraly emoce, ze kterých vyplývá ono neurčité tvrzení, že církve dostávají moc, a že by se tedy měly jejich náhrady zdanit. Stát tím ročně ušetří pár set milionů a to jsou pěkné peníze.

Pro samotné církve by to nebylo likvidační, lze připustit, že mnozí věřící by takové řešení uvítali. Není to přece nic proti požadavku evangelií, že církev má být chudá. Přesto plán populistů nedává ani nejmenší smysl, jde o hluboký a neomluvitelný nesmysl.

V první řadě má opět odsunout křesťanské církve na okraj společnosti a jasně to dát jim i většinové populaci najevo. To je v rozporu s jiným a mnohem naléhavějším požadavkem stejných populistů zabránit islamizaci společnosti. Nic takového bezprostředně nehrozí.

Pokud by ale člověk chtěl tento požadavek racionalizovat, pak se v něm skrývá obava z toho, že společnost podlehne přitažlivosti velkolepého náboženství, které kdosi chce importovat z východu. Bránit se tomu riziku, které si lze snadno představit, je možné jen pomocí jednoho nástroje, tedy místního, křesťanského náboženství. Na jedné straně ho opravdu chceme hájit, na druhé straně ho z tradičních důvodů potlačujeme.

Paradoxně tažení proti církvím připomíná, že není všechno jen racionální, a právě proto hrají ve společnosti roli církve, které dokážou odpovědět na otázky přesahující každodenní provoz praktického rozumu.

Vzniká tím dokonce otázka, jestli tažení za ostrakizací církví nemá ve svém základě touhu po společenství víry, které jsme v minulých desetiletích nenapravitelně zničili. Jen se tato touha projevuje v poněkud zvrhlé podobě. Populisté hledají Boha, daly by se popsat poslední protináboženské výstřelky.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus