Nejspíš genderový fanatik Vít Klusák se hrubě pustil do Jiřího Žáčka za jeho čítankovou básničku o holčičkách a maminkách. Tuto básničku není třeba citovat, každý ji na internetu najde a já ji mám v čítance jedné z mých vnuček. Je jednoduchá, milá a krásná. Vít Klusák, tímto režisér a vůbec (jak je dnes dobrým zvykem) takový všeuměl na poli vytváření čehosi, co nakonec nikomu v hlavě neutkví, reagoval před dvěma týdny na Facebooku krátkou parafrází, která zní takto: „K čemu jsou kluci na světě? Aby psali takové debility.“ A je to, vypuštěno a jaksi zhmotněno mezi námi všemi.

Nejspíš by bylo dobré mávnout na touto nepochopitelnou reakcí rukou, jenže myslím, že to dost dobře nejde. Vít Klusák (vzpomínáte si, to je ten citlivý umělec, který v raném mládí, kdy začal blbnout tvorbou, si s ještě jedním výtečníkem ztropil z lidí legraci, když kdesi u Prahy na poli vybudoval maketu hypermarketu a pak se dobře bavil, jak tam ti lidé letěli s vozíky v den fiktivního otevření. Prostě řachanda, že jedno oko nezůstalo...) však dal průchod genderové nenávisti vůči autorovi, který napsal opravdu jednoduchou a opravdu krásnou básničku. A přitom mu přijde jako naprosto normální, že nazve básníka autorem debility, což nakonec nelze vyložit nijak jinak, než že autor je debil sám. Cítíte tu chudobu ducha z té zprávičky do světa vypuštěné a cítíte tu hrůzu z toho, že Vít Klusák je přesvědčen, že se chová správně, což s ním sdílejí všichni jeho stoupenci? Tak to ani náhodou, chová se jako blázen, kterého pustili k iPhonu. A mimochodem, rýmem „aby psali takové debility“ se Vít Klusák sám bezchybně zatřídil do Brehmova „Světa zvířat“.

Když jsem si to přečetl a k tomu jsem si ještě přečetl ty výpotky všech možných feministek na téma role holčičky, potažmo ženy a ženy matky a především když jsem seznal defétistické a absolutně hloupé stanovisko ministerstva kultu, jehož agendu až po obzor jinak vyplňuje problematika svačin, tyčinek a počtů kuchařek na jednu žákohodinu, objal mě vztek a zoufalství zároveň. Prý je to genderově nevyvážené. Proboha, kam spěje tento svět? Ač optimista, vím, kam spěje: spěje do řiti, akorát že rychleji, než jsem si poslední roky myslel. A to vše pod prapory, jejichž nositelem je například Vít Klusák. Která máma ho porodila a někdy i pohladila, že je z něj takový agresivní holomek? To nejde pochopit. Tak nechť peklu propadne.

Jiřímu Žáčkovi někdy na přelomu sedmdesátek a osmdesátek vydali jako zázrakem útlou básnickou sbírku Okurková sezóna, kterou doma někde stále mám. Řadu jeho básniček, mimochodem velmi vyvedených, a také apokryfů, které tam závěrem jsou, si pamatuji dodnes, protože jsem je učil své dcery. Tak jednu parafrázuji a doufám, že mi autor promine tuto tvůrčí mesalianci a možná drobné chybky, anžto to píši rovnou z hlavy:

„Andělíčku můj strážníčku z Nejvyššího vnitra, hlídej mi můj klidný spánek, večery i jitra; aby se v něm nehrabali moji rodní bratři, genderovci, staré kurvy, Klusák, psychiatři.“ Slovem genderovci jsem nahradil původní „idioti“ a jménem „Klusák“ jsem nahradil kvůli rytmu slůvko „ani“.

A takhle my tady žijem!