V těchto prezidenských volbách zdánlivě o nic zásadního nešlo. Tématem nebylo ekonomické směřování země ani sociální, důchodová či jiná reforma. Šlo "jen" o to zvolit hlavu státu, která bude Českou republiku důstojně reprezentovat v několika následujících letech.

Jinými slovy volili jsme takového kandidáta, jehož morální profil nejvíce odpovídá naší představě o ideáním prezidentu republiky. O to víc jsou výsledky prezidentské volby deprimující. Naše společnost dala přednost hulvátství před noblesou, konfrontaci před slušností a uměním odpouštět. Dala přednost politickému soutěžení založenému na pomlouvání protivníka, sprostých faulech a záměrných lžích před pozitivní a korektní kampaní. Dala preference jednomu z architektů opoziční smlouvy, která ve svých důsledcích vedla k srůstu politiky a ekonomiky a dostala nás v žebříčku vnímání korupce někam mezi Burkinu Faso a Somálsko. Vybrala za prezidenta člověka, který se přátelí s lidmi, kteří měli (a s velkou pravděpodobností stále mají) vazby na mafii, před člověkem s nezpochybnitelnou morální integritou a neposkvrněnou minulostí. Dala přednost lidovému buranství před diplomacií a solidností. Dala přednost cestě do tlamy ruského medvěda před posílením našich euroatlantických vazeb. A výsledek prezidentské volby povede nepřímo i takovým negativním důsledkům, jako že Václav Klaus neemigruje a že se TOP 09 udrží na politické scéně. Ta by po totiž ztrátě pana Schwarzenbergra a pod panem Kalouska neměla šanci se dostat v příštích volbách do poslanecké sněmovny.

Ono se vlastně tak moc nestalo. Pouze 33 % všech oprávněných voličů rozhodlo o tom, že se začátek obrody naší společnosti zase na nějakou dobu odkládá. Když jsme přežili čtyřicet let komunistické totality, tak přežijeme i toto. Bohužel se ale budeme nadále brodit v marastu, který nám tady komunisté zanechali. Zvolení pana Karla Schwarzenbergra by mohlo být signálem, že se věci konečně obracejí k lepšímu. Mohlo, ale není. Je naopak signálem, že jsme se dědictví totality ani za to čtvrtstoletí stále ješte nezbavili. Pokud společnost nedokáže sama rozpoznat nebezpečí, které jí může hrozit od různých populistických věrozvěstů, anebo ještě hůře, pokud je lehce zmanipulovatelná sdělovacími prostředky, tak se nedá hovořit o dospělé demokracii. Pokud společnost nedokáže zabránit lumpenproletariátu, aby zneužil demokratických prostředků na prosazení svých nedemokratických zájmů, tak je tento způsob demokracie jistá cesta do pekel. A chraň nás Pánbůh před obecným referendem, které tak usilovně prosazuje ČSSD. Z představ, jaké hovadiny by mohla naše "vyspělá" občanská společnost po mediální masáži Blesku demokraticky schválit, jde mráz po zádech.

O charakteru toho, koho jsme si zvolili novým prezidentem, svědčí nejlépe příběh pana Šloufa. V prezidentské kampani pan Zeman několikrát zdůraznil, že s panem Šloufem už nemá nic společného, že ho odstřihl a konec konců že i když se pan Šlouf kamarádil s mafiánem Mrázkem, tak je čistý a nikdy nebyl z ničeho obviněn. V okamžiku, kdy bylo rozhodnuto, odhodil pan Zeman masku a okamžitě pozval pana Šloufa na oslavy svého zvolení. Z průběhu volební kampaně je zřejmé, jaká panika napříč politickým spektrem vypukla mezi "chlapci, kteří spolu mluví", když hrozilo, že zaběhlý systém někdo naruší (třeba jen tím, že bude jmenovat nezávislé soudce). Když nepomohly apely a sprosté útoky, neváhali sáhnout i k takovým protizákonným prostředkům, jako byl lživý a urážlivý inzerát v pátečním Blesku. Samozřejmě, Miloš Zeman s tím nemá podle svého vyjádření nic společného. Zní to ale stejně věrohodné jako jeho vyjádření o tom, že pan Šlouf na prezidentské kampani s ním nikdy nespolupracoval.

Mně osobně je ze všeho smutno. Styděl jsem se a stále se stydím za prezidenta Klause. Jeho poslední komentář výsledků voleb, že "pravda a láska zvítězila na lží a nenávistí", se nedá posoudit jinak než jako výraz absolutního cynismu a arogance. A kdysi jsem se styděl za Milouše, teď se budu se stydět za Miloše. Za Miloše ale o trochu víc. Ti předtím nám byli vnuceni. Ale Miloše jsme si my, česká občanská společnost, vybrali sami ve svobodných a demokratických volbách. Po listopadu 1989 jsem ale nějak nepočítal s tím, že se ještě někdy za svobodně zvolené prezidenty své země budu muset stydět.

A co vy, těch zbývajích 40 %, kteří jste nevolili? To je vám opravdu všechno jedno?