Na internetu jsem si našel, že prezident Václav Klaus bude dopoledne na krátké návštěvě v sousedním Tanvaldu, a to i se svou ženou Livií. Zrovna nepršelo, tak jsem vzal kolo a vyjel. Po uvítání starostou, který připomněl, že zde byl prezident naší republiky naposledy před dvaapadesáti lety, krátce promluvil i pan prezident. Poté vyzval občany k diskusi. Nedalo mi to, a tak jsem použil davový mikrofon. Nejprve jsem pochválil V. Klause za to, že zvládá svou prezidentskou roli, dle mého názoru, nejlépe ze všech rolí v politice, které doposud zastával. Pak jsem položil otázku na tělo: „V roce 1997 stála ČR pod vedením ODS téměř před ekonomickým krachem, viz vaše úsporné balíčky. Jak máme zaručeno, že se to za současné vlády téže strany nebude opakovat?“ Odpověď zněla: „V roce 1997 jsme nebyli před ekonomickým krachem, za komunistů to bylo mnohem horší. Je to však debata na mnohem delší dobu.“ Tato odpověď mě sice neuspokojila, ale nakonec co na to může „chudák“ prezident říci?

Po debatě se V. Klaus věnoval autogramiádě, jeho choť mluvila s občany, podávala jim ruku a také své podepsané fotografie. Došlo i na mě. Při rozhovoru s ní jsem ještě upřesnil svůj předchozí dotaz s doplněním, že zadlužování, které po roce 1997 provedla ČSSD, nepovažuji ovšem za řešení. Byl jsem již na odchodu, když odcházel též V. Klaus. Představil jsem se mu jako „ten dotazující“ a dodal, že jsme náhodou stejně staří. Podali jsme si ruce. Dodatečně mně napadlo, že vlastně přes mou ruku si ruce též podali manželé Klausovi. Za dalších dvaapadesát let tu již nebudu, takže ruku s hlavou státu si podávám poprvé, ale také naposledy.

Odpoledne téhož dne jsem měl cestu do Jablonce nad Nisou. Odcházel jsem již na vlak zpět do mé Desné, když tu na přístupové ulici na nově upravené Dolní náměstí vidím nataženou pásku zvoucí přímo k přestřižení. Nůžky na tácku jsem neměl, a tak jdu dále, a - koho nepotkám: v doprovodu starosty města a ochranky – prezidenta Václava Klause. Řekl, že si mne pamatuje a podal mi ruku. Pomyslel jsem si, že těch 52 let uběhlo nějak rychle. Pak pan prezident před místním řeznictvím spatřil na chodníku stojan s nápisem: Dnes párky Klausovky. Velice se tím bavil, zatímco jej u stojanu fotografovala smečka fotografů. Načež odešel Klausovky ochutnat.

Pospíchal jsem na nádraží a nestačil se divit: V jednom dni si dvakrát podat ruku s prezidentem – komu z obyčejných lidí se to podaří jen jednou za celý život? Jak ale přesvědčím čtenáře, že jsem opravdu, ale opravdu nevěděl, že bude v sousedním Jablonci a že se naše cesty znovu sejdou?