Nemine týden, aby se mne média neptala na „napomenutí“, které mi k letošním Vánocům daroval kardinál Duka.

Pro připomenutí: nešlo o otázky víry, nýbrž o mou nekonformitu s některými společensko-politickými názory a postoji kardinála Duky a probošta Piťhy a o mou neochotu tento nesouhlas – na rozdíl od jiných kněží – skrývat; vzal jsem vážně výzvy sv. Jana Pavla II., aby církev byla „dům ze skla“, a papeže Františka, abychom říkali to, co si opravdu myslíme. Jsem stále přesvědčen, že přinejmenším ve „světských“ otázkách pluralita církvi prospívá. Rád bych touto krátkou sumarizací definitivně ukončil tuto veřejnost už jistě nudící sérii reportáží z českého katolického kolbiště a snad tím přispěl k obnově pokoje. Je-li dnes církev v ČR atakována soudruhem Grebeníčkem a jemu podobnými, neměla by asi nepopulárním napomínáním otevírat „druhou frontu“ ve svých řadách.

Důsledky Napomenutí

Na aktuální otázku, co bude dál, odpovídám, že patrně už nic; odvolávat se proti „napomenutí“ nyní nehodlám, protože celkem vzato, přineslo mi víc dobrého, než zlého. Na jedné straně asi není těžké si představit, co při takovém „napomenutí“ jde hlavou člověku, který se pro českou katolickou církev nasazoval za totality v kruhu kolem kardinála Tomáška, za poslední čtvrtstoletí do ní přivedl jistě více konvertitů, než kterýkoliv jiný kněz v této zemi, a dnes za 13.509 Kč čistého měsíčního kněžského platu řídí jednu z nejživějších farností v Praze, z níž navíc vzešla řada kněžských a řeholních povolání. Neslyšel jsem, že by podobně byli napomenuti kněží, kteří kolaborovali s minulým režimem nebo kteří agitují z kazatelny před volbami pro fašizující politickou stranu. Ale toto beru ve svém věku s humorem a pokorou jako další Boží zkoušku mé odolnosti a lásky k církvi - nesloužím v ní pro peníze, kariéru nebo chválu nadřízených. Na druhé straně mi ono vyplísnění přineslo hlavně předem očekávané plody, které by mi nezajistila žádná sebeschopnější píárová agentura: dostal jsem záplavu solidárních a povzbuzujících dopisů od věřících i nevěřících, také od řady kněží, prodej mých knížek se okamžitě ještě zvýšil a měl jsem rázem otevřené dveře do všech médií. Zde je však něco podivného: já jsem žádná média o „napomenutí“ sám neinformoval a neměl jsem nejmenší zájem na medializaci té kauzy. Odpovídal jsem jen a jen na dotazy již odjinud informovaných novinářů.

Cestičky k bulváru

Podezření, že informace do tisku posílá někdo z okolí pana kardinála, kdo mne chce poškodit, zesílilo tím, že bulvární Parlamentní listy se pochlubily plným zněním kardinálova přípisu – ovšem v té verzi, kterou jsem ani já sám nedostal; byla v ní totiž už opravena původně zmatená citace kanonického práva, na kterou jsem kardinála upozornil. Netřeba být Poirotem, aby člověku došlo, že by se k ní někdo mimo arcibiskupství samo těžko mohl dostat. Pachatel úniku důvěrných informací udělal chybu, že do bulváru nepustil verzi, kterou arcibiskup poslal mně, nýbrž tu, kterou si na arcibiskupství dodatečně právně opravili a ponechali. Pátráním po viníkovi nebudu ztrácet čas, předpokládám, že nový arcibiskup si brzy přivede s sebou zcela jiné spolupracovníky.

Panu kardinálovi jsem už loni písemně odpověděl, že se budu jeho napomenutím rád řídit, pokud bude alespoň trochu konkrétní a doložené. Nejsem si vědom, že bych kdy „napadal stanoviska vydaná Českou biskupskou konferencí“, a pokud jde o různost našich politických názorů, např. na přijímání uprchlíků, válečných sirotků a ochranu menšin, tam je hlavní rozdíl mezi námi v tom, že mně jsou blízká stanoviska papeže Františka, jemu zas spíš Miloše Zemana a Andreje Babiše. Možná však, že celý spor zbytečně rozdmýchával na arcibiskupství někdo, kdo stojí za tím únikem a zkreslováním informací; při bližším pohledu je patrné, že rozdíl mezi mnou a panem kardinálem není tak propastný, jak si to přeje bulvár: já nejsem bezvýhradný „vítač“ uprchlíků a mons. Duka zas není Okamura.

Místo strašení odborná diskuse

Co se týká hlavní příčiny, proč spor mezi námi vyvrcholil, totiž našeho pronikavě rozdílného hodnocení vyhraněně politického projevu Petra Piťhy loni v katedrále, v této věci se mi nyní dostalo víc než dostatečné satisfakce: nezávislý soud po žalobě „Ženské lobby“ vynesl konečný verdikt, že páter Piťha sice nespáchal trestný čin rozšiřování poplašných zpráv, avšak dopustil se záměrného zkreslování skutečnosti. Ostatně už proděkan FFUK Daniel Soukup prokázal, že prameny, o něž Piťha opíral své vidiny zkázy, byly neseriózní a irelevantní. Nyní tedy už nelze tvrdit, že můj úsudek o Piťhově strašení vyhlazovacími tábory za odlišné názory a odebíráním a prodáváním dětí po přijetí Istanbulské smlouvy byl jen můj subjektivní názor a že bych se za něj měl omlouvat nebo být napomínán či trestán.

Na České křesťanské akademii pořádáme nyní vědeckou rozpravu univerzitních expertů v oboru gender-studies s několika katolickými a evangelickými teology o různých přístupech k problematice genderu. Jsme přesvědčeni, že poté, co pozici křesťanů v očích akademické obce zdiskreditovalo „kázání“ Petra Piťhy – který předem démonizoval názorové oponenty a nařkl je ze zločinných úmyslů -, musíme nyní obnovit seriózní dialog na základě věcných odborných argumentů a se vzájemným respektem. Oběma stranám je jasné, že po překonání extrémů obou stran – ahistorického lpění na neměnné formě mužské a ženské sociální role na straně křesťanských fundamentalistů a na druhé straně podobně jednostranný názor extrémní „genderové ideologie“, že pohlaví není „nic jiného než“ zaměnitelný společenský konstrukt – se otvírá široké pole pro vzájemné obohacení teologické etiky a současné sociální antropologie.

Ano, jako na domácí i světové politické scéně, tak také ve světové i české katolické církvi jsou nyní patrné velké názorové rozdíly. Přesto si myslím, že ti, kdo se těšili na skandál velkého schismatu a neutuchající zápas Duka – Halík, budou zklamáni: bouře v české katolické skleničce pomalu utichá. Věřím, že i s Dominikem Dukou, až z něj brzy spadne nezáviděníhodné břímě úřadu, si snad znovu porozumíme.

(psáno pro Lidové noviny v lednu 2019)