aneb Kudy vede cesta k reálnému socializmu.

Tak se to konečně podařilo, ředitelka sypající písek do jinak skvěle fungujícího soukolí zdravotního pojištění procitla, uvědomila si své chyby a pokorně předala pojišťovnu do rukou povolanějších, mladších a schopnějších. Nyní nastupuje další, dříve ohlášená, fáze: udělat z VZP nejlepší zdravotní pojišťovnu na trhu. Tedy na „trhu“.

To je skvělý plán, kterému mohu jako její pojištěnec jen zatleskat. Existuje snad někdo, kdo by nechtěl, aby jeho pojišťovna byla ta nejlepší? Jeho mobilní operátor ten nejlevnější a jeho dodavatel Internetového připojení nejspolehlivější?

Jsem od přírody zvídavý a zajímalo by mě, jak toho dosáhnout. Strašně mě trápí, že to nevím a nedaří se mi přijít na žádnou možnost jak to udělat.

Ministr je sice mocný pán, ale kdo pravidelně sleduje seriál „Jistě pane ministře“, nebo někdy nějakého ministra o něco požádal, ví, že moc ministra je ve skutečnosti strašně malá. Každý jeho záměr naráží na byrokratickou mašinérii, je neustále podrobován kritice a měněn, korigován ostatními institucemi právního státu a sabotován lidmi, kteří nemají rádi změnu. Na každý dobrý plán se ministr dozví 100 důvodů, proč jej nelze realizovat. Pokud ministr navíc není poslancem a tak nepožívá výhod poslanecké imunity reálně mu hrozí, že se z dobrého záměru stane předmět trestněprávního řízení. Paradoxně, udělat cokoliv dobře je složité, ale udělat chybu je hrozně jednoduché a každý neuvážený krok může stát stamilióny korun.

Ovlivnit za takovýchto podmínek chod samostatné instituce je nevšedně obtížné. Zvláště, když je nezbytně nutné ovlivnit chod instituce, kterou ministr neřídí. Nový ředitel jím sice bude doporučen, nebude mu ale podléhat, nebude se mu zodpovídat a naopak přijde do prostředí, které je velice rigidní, jako jakákoliv dostatečně velká organizace. Do prostředí, které jej postupně obrobí a nakonec zůstane stát před dilematem, zda hájit zájmy pojišťovny nebo ministerstva, které nebudou nikdy identické. Pokud bude hájit zájmy ministerstva, dluh se bude dále prohlubovat, pokud zájmy pojišťovny bude porušovat vyhlášky a současně škodit ministrovi, protože nedovolí slibovaný nárůst mezd. Z třetí strany jej budou opékat pojištěnci, kteří někde v zahraničí slyšeli, že pojišťovna hájí jejich zájmy, nakupuje pro ně zdravotní péči, a nebude jim jaksi jasné, proč to dělá jen 11 měsíců v roce a ne v prosinci.

Ministr může požadovat změny pouze prostřednictvím správní rady, která je však obsazena zástupci státu, pojištěnců a firem, přičemž jediní jím ovlivnitelní jsou zástupci státu, ale jsou skutečně jen ovlivnitelní, protože většina z nich mu není nijak podřízena.

Tento zapeklitý problém demokratického státu lze řešit jen a pouze totalitními metodami, což jistě nehrozí ve státě, který má s totalitou dlouholeté zkušenosti.

Ministr tedy zjevně není tím, kdo dokáže zajistit, že VZP bude nejlepší pojišťovnou ze všech, pojišťovnou na kterou se budou jezdit dívat delegace z celého světa a která bude vyhrávat ceny na všech možných soutěžích. Zjevně bude mít problém splnit to, co slíbil celému národu nebo minimálně nám, pojištěncům VZP. Ledaže by měl přísně tajný tajný plán B. Ovšem to není pravděpodobné, protože nám vládne Česká strana sociálně demokratická a demokratická strana vládne otevřeným způsobem a utajuje jen skutečnosti dotýkající se soukromí občanů a možná ještě některé v oblasti ochrany státu.

Co vlastně musí dělat pojišťovna, aby byla nejlepší?

• platit včas: není z čeho, to je jediné místo, kde může ministr, potažmo stát, pomoci. K placení včas lze dospět dvěma způsoby. Za prvé je možné zvýšit zdravotní pojištění. To je ovšem poměrně nepopulární opatření. Za druhé je možné snížit objem péče, ale to lidé také neuslyší rádi. Zvláště kdyby ostatní pojišťovny platily ve stávajícím rozsahu, což mohou, protože mají vyrovnanou bilanci

• s tím úzce souvisí, že pacient, za něhož pojišťovna platí včas a dobře je u doktora samozřejmě vítanější než takový, za kterého pojišťovna neplatí

• mít vysoký počet smluvních partnerů, takže pojištěnec je ošetřen kdekoliv, rychle a kvalitně: není v moci ministra to ovlivnit, navíc počet lékařů je fixně dán počtem licencí a i kdyby přicházeli za zahraničí další, vedlo by to k nárůstu úhrad -> bod 1

• úřednice musí být milé k zákazníkům – pojištěncům: ministr něco takového nemůže žádným způsobem nařídit, ředitel to může vyzkoušet, ale změna zaběhlého, mnohaletého, standardu je nevšedně obtížná, skoro bych řekl nad možnosti aliena dosazeného proti vůli většiny zaměstnanců

• pojišťovna musí razantně vymáhat pohledávky, aby její pojištěnci neměli pocit, že jsou okrádáni těmi, kdo neplatí pojištění. Opět velmi teoretická možnost, když velkým dlužníkem je stát (byť by platil to co má, platí méně než ostatní pojištěnci a tak má minimálně morální dluh) a státní podniky. Naopak postupovat citlivě tam, kde k dluhům došlo omylem, z neznalosti a nedostatečným informováním pojištěnce.

Protože realizace alespoň některých předchozích bodů mi připadá nereálná, zbyla jediná možnost, VZP lze udělat nejlepší pojišťovnou snadno a rychle, stačí zajistit, že bude jedinou zdravotní pojišťovnou. Je to metoda skutečně snadná a rychlá. Je to metoda úřednicky populární, protože lidé ze zrušených pojišťoven přejdou do VZP a bude je potřeba řídit, tedy vzniknou další vedoucí místa, ve VZP se bude povyšovat. Slučování pojišťoven vygeneruje mnoho externalit a zaměstná spoustu lidí. Programátoři budou programovat převodní můstky mezi informačními systémy, auditoři budou auditovat účetnictví rušených pojišťoven, budou odhaleny stovky drobných i větších pochybení, každý týden může být nová tisková konference o dalších skandálních odhaleních. Pojištěnec bude šťastný, že se o jeho prostředky starají profesionálové a přitom si vůbec nevšimne, že ztrácí možnost volby, že o jeho osudu rozhoduje anonymní úředník, že se otáčí běh dějin zpět ke státu, který ví vše nejlépe a o vše se postará. Však staré pořekadlo totalitních vůdců praví, že šrouby je třeba utahovat pomalu.

Celá akce může být elegantně ukončena začleněním VZP do struktury Ministerstva zdravotnictví. Tím se vyřeší problém ztráty, protože ještě nikdo nikdy neslyšel o ministerstvu, které by bylo ve ztrátě. Může se jednat maximálně o schodek státního rozpočtu. Funkce ministra a ředitele pojišťovny se sloučí do jedné osoby. Každý manager totiž ví, že co chce mít udělané pořádně musí udělat sám.

Stát bude mít absolutní kontrolu nad celou sítí zdravotnických zařízení. Tato situace rychle přitáhne lidi, kteří mají talent nalézt místa, kde je možné snadno znásobit plat pomocí nedaněných příjmů. K otevření ordinace bude potřeba kamarád na správném místě nebo přiměřený úplatek. Společnost se rychle rozdělí na ty co jsou IN a ty co jsou OUT. Ti co budou OUT budou mít možnost svobodně podnikat, ovšem jen když jim panovník udělí patent a když se spokojí s ošetřováním ukrajinských dělníků bez zdravotního pojištění.

Stát ušetří transakční náklady spojené s platbou za státní pojištěnce. Je přeci zbytečné peníze někam posílat a vyčleňovat zvlášť, když jedinou výhodou je, že vzniká přehled o tom, kolik stát za své pojištěnce zaplatil. Tato informace by občany zbytečně znepokojila a mohla by je vytrhnout od jejich oblíbené reality show - živě vysílaný sestřih ze soudního procesu s nepřáteli režimu, kteří rozkradli pojišťovny.

Toto řešení má zjevně tolik pozitiv, že je skutečně zbytečné přecházet k jiné pojišťovně. Je však správný čas začít panikařit.