22.2.2020 | Svátek má Petr


SPOLEČNOST: Jak jsme byli xenofobové

5.4.2019

Když si vzpomenu na doby dětství a dospívání své generace, žasnu nad tím, že z nás vyrostli vesměs slušní lidé, aniž bychom byli nabádáni k větší politické korektnosti a aniž bychom byli za politickou nekorektnost trestáni. A že by si na našich tehdejších projevech nynější mravokárci smlsnuli!

Z příkladu svých prarodičů jsem si vytvořil takovou teorii, že něco jako xenofobie je možná jenom u těch lidí, kteří mládí prožili „mezi svými“ a s menšinami se nepotkávali. Dědeček pocházel od Plzně a byl zarytý český vlastenec. S Němci tam prakticky nepřišel do styku a celoživotně je neměl moc rád - i když místo nějaké skutečné xenofobie to bylo spíše takové „štengrování“. Babička původem ze sudetského průmyslového městečka považovala soužití s Němci za normální a podobné legrácky si z nich nedělala.

A přišla základní devítiletá škola a dětské vtipy. Na těch už by si dnešní mravokárci opravdu pošmákli. To by bylo kázeňských řízení, to by bylo hodin strávených u psychologů! Běžnou součástí dětského folklóru byly třeba vtipy o židech a esesácích v koncentráku. Ukázka: „Žide, neschovávej se za tou lopatou! A hele, ono je vás tam víc!“ Xenofobie až hanba. Zesměšňování lidského utrpení, že? Rammsteini teď mají také nějaký takový problém. Jenomže, milí korektní mravokárci, my jsme jako kluci věděli, která strana byla ta správná. Bylo nějakých třicet let po válce, naši rodiče ji zažili. V televizi jsme hltali seriály jako Čtyři z tanku a pes nebo Rudí horolezci společně s Vinnetouem, Hrabětem Monte Christo a Čtyřmi mušketýry - to nás formovalo.

Scházíme se, spolužáci ze základky, každých pět let. Vyprávěli jsme si jako kluci nekorektní vtipy a nikdo z nás není xenofobem. Na Velikonoce jsme dělali malé pomlázky z bužírky, aby to víc štípalo, a přesto žijeme v rodinách bez domácího násilí. Denodenně do nás hustili komunistickou propagandu a přesto do té avantgardy pracujícího lidu nikdo z nás, pokud měl na vybranou, nevstoupil. Stali se z nás například: mechanik optických přístrojů, zedník, mzdová účetní, kriminalista, vedoucí knihovny atd. Lidé nějak užiteční, pracující, slušní. A to bez ministerstva pro lidská práva, bez lidskoprávních neziskovek, bez dnešní korektnosti. Vy nechápete, jak je to možné, milí aktivisté? Prostě záhada, že?

I sám nad sebou si hlavu lámu.

V době dospívání mě asi třikrát mírně obtěžovali jistí pánové středního věku. Ale homofobem jsem se kvůli tomu nestal, ani jsem nechodil za psychology s hlubokým traumatem. Tehdy většina lidí z naší generace chápala něco, co dnes upadá (nejen na internetových diskusích) v zapomnění: „Hodnotím skutky, ne jejich původce.“

Na vojně jsme se jako absolventi VŠ setkali hned s několika menšinami. Tou první byli (naštěstí ne všichni) vojáci z povolání. Dogmatici, kteří by bez sprostého slova nedali dohromady ani větu a kteří se zřejmě domnívali, že pravda se posílí (nebo dokonce vznikne) silou hlasu, jakým je vyslovena. Trauma? Ne, jenom už si na mě žádní dogmatici nepřijdou. Dále jsme byli sami výraznou menšinou dosud netrestaných - alespoň my od motostřelců. Úžasná škola života - rozlišit ty slušné bývalé mukly od celoživotních křiváků. Setkali jsme se ještě s další menšinou, protože my gádžové jsme i u motostřelců byli v mírné početní přesile. Tak jsem se naučil hlídat si svoje věci, nesundavat si hodinky (na černém trhu se prodávaly ty kradené za padesát korun) a průběžně kontrolovat skříňku. To že na ní visel zámek, ještě nic neznamenalo. Tehdy jsme objevili fenomén, kterému až mnohem později někdo dal pojmenování „street smart“. My jsme říkali „blbej, ale vyčůranej, pozor na něj“. A hlavně jsme postupně zjistili, že ve skutečnosti je třeba odlišovat slušné od křiváků, ne gádže od negádžů.

Tolik kontaktů s menšinami, a přece se ze mě ani z mých kolegů na vojně nestali xenofobové. To, že jsem si pro veškeré sociální kontakty osvojil taktiku „poprvé jednej vstřícně a dál podle toho, jak se zachová ten druhý“ bych nazval mírně optimistickou předběžnou opatrností. To vážně není xenofobie.

Možná je dnes jiná doba. Nás mravně neohrozil a psychicky nezdrtil ani pohlavek od táty, ani výše popsané zkušenosti s projevy skutečného, trochu riskantního života, ze kterého nám nikdo nezametal jeho nástrahy. Je jiná doba. Doba, kdy existují profese (namouduši) pracovník Centra globálních studií nebo manažer digitálního obsahu. A hlavně zástupy koučů, kouček a koučat, aktivistů, pasivistů (zpět - pasivisti zatím neexistují), poradců, lobbistů, influencerů a dalších užitečných pomocníků, bez nichž bychom se zřejmě všichni už dávno bezmocně zhroutili například pod nedostatkem lajků na fejsbůku. Bez nichž by nikdo nevěděl, co je správné, co je užitečné a co je důležité. Děkuji a slibuji výše uvedeným, že nikdy nezačnu být xeno- homo- ani jakýkoli jiný -fob, i když v jejich očích možná ano. A omlouvám se těm slušným z nich, kteří dělají něco prokazatelně užitečného. Určitě i tací jsou, když byli i mezi lampasáky nebo bývalými mukly.

Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin



TIP: Osvědčené lubrikanty, které vám zpříjemní milostný zážitek
TIP: Osvědčené lubrikanty, které vám zpříjemní milostný zážitek

Asi každá z nás někdy zažila pocit svědění a svíravého pocitu v intimních oblastech. O příjemných hrátkách si v takových chvílích můžete nechat jen zdát. Co když se ale tyto problémy dají řešit pomocí lubrikačního gelu?






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.