Dostala se mi do rukou „hlášení“ okresního velitelství Národoveckého hnutí Vlajka v Příbrami z roku 1939. Podzimu roku onoho, kdy podle úřední verse nabízel se českému národu v rámci Říše netušený rozvoj. Taktéž požadavek těchto národovců, aby ulice Legií byla přejmenována jménem „židovské oběti z Polné“ Anežky Hrůzové. A zíral jsem. Také je tam požadavek s datem 21. září 1939, aby nebezpeční Židé byli v dohodě s německou policií vzati do ochranné vazby. Prý dokonce dochází k četnému prznění Árijek. Je tu i stížnost, že uniformovaná stráž ani četnictvo, nedohlíží na plnění předpisů na ochranu před Židy. Uniformovaná stráž a četnictvo, stejně jako okresní úřad v Příbrami (kam kromě Gestapa ta hlášení doručována) zřejmě nebyli dost velcí národovci.

Shodou okolností se to časově sběhlo s dopisem stěžujícím si na „nedodržení historické pravdy“ v exposici Památníku Vojna (Zrenovovaný komunistický koncentrák u Príbrami). Psal ho současník. Dne 30. března roku 2007.

Hrdina tohoto příběhu

Ten pán (odesilatel letošního listu) ku svému podpisu vždy připojuje, že jest účastníkem maďarského povstání lidu v roce 1956 (neuvádí, na které straně), politickým vězněm komunismu, zakladatelem Hnutí na obranu svobody slova v dubnu 1968 a bývalým pracovníkem ÚDV v Praze. Zasloužilý to muž. Nyní se jmenuje Lumír Mosler, ale jmenoval se i jinak. Také v datech narození má jakýsi nepořádek, některé doklady mají to, jiné zas ono, takže možná právě proto i čistý lustrák.

Nedodává, onem milý člověk, že k uvedeným zásluhám patří taktéž prokázaný udavač komunismu. To prásknul jakéhosi K. za výrok, že dotyčný má raději husu na pekáči než Husáka na Hradě, a K., jakož i celá parta těch, kdo u toho byli a nic nepráskli, šli pykat.

StB tomu tenkrát dala jméno Akce Stavař. Když o udavači a vyšetřovateli ÚDV odvysílala pořad TV, šel tento povedený odborník přes zločiny komunismu od vnitra do pense. Což nám samozřejmě praví mnohé o vedení ÚDV, které si ho tam drželo a ten elegantní únik mu, co své osvědčené opoře, umožnilo.

Autora těchto řádků „odhalil“ pan Mosler, ale již co pensista, jako držitele konspiračního bytu. Už v roce 1952 (autoru bylo v té době 16 a neměl ani normální, natož konspirační byt). Autor ho právem podezírá díky rozboru rozeslaných anonymů i falešných objednávek všelijakého tovaru z řady dalších malých špinavostí. Dokumentaci poskytnutou Policii České republiky za účelem jejich vyšetření však tato policie ztratila. Což nám samozřejmě praví mnohé o této policii. Tedy její služebně, kde k tomu došlo. Dobříš.

Pokud jde o ten konspirační byt, Archiv MV autoru odpověděl (na jeho žádost o tento materiál), že jsou archiváři a nikoli psychiatry a nemohou se tedy vývody pana Moslera zabývat.

Příběh

Tentokrát se pan Mosler tituloval, kromě obvykle uváděných zásluh i jako historik amatér. Protestující proti tomu, že v Památníku Vojna u Příbrami, nalezl v Pamětní síni jména popravených komunistů, ale nenalezl tam jména (dle něj) nespravedlivě popravených „retribučáků“ před rokem 1948. A hned dva jmenuje: MUDr. Kůna z Příbrami. Prý popraveného jen za to, že kohosi nutil zdravit árijským pozdravem. Pak jakéhosi Sýkoru. Takže požadováno, aby i „zvěrstva českých vlastenců“ byla zaznamenána v Památníku Vojna.

Končí sloganem o genocidě českých Němců, která se stane jednou tématem podobně jako genocida Arménů. Ačkoli pan doktor Kůna ani dotyčný Sýkora nebyli Němci, ale našinci.

Má náš historik amatér smůlu. Zachovala se totiž ona v úvodu zmíněná hlášení „zpravodajské služby Vlajky v Příbrami“ dotyčným MUDr. podepsané. Například, poslužme detailem, že ředitel městských úřadů dr. Obruba byl viděn 26. září 1939 v 17.5, jak líbá ruku Židovce Lionové a hned 9. října týž, představte si, v důvěrném rozhovoru s Židem Ledererem. Žid Linda zas provokativně pil v hospodě pivo. Navíc mu dělal společnost Árijec dr. Pravoslav Jeník.

To vše by zajisté, ač hnusárna, ani v roce 1945 na oprátku nestačilo, jenže dotyčný MUDr. Kůna taktéž za Heydrichiády, už nikoli jako pouhý vlajkař, ale konfident SD (Sicherheitsdienst) s honorářem K 2000 za udání, udal tři spoluobčany, kteří pak byli popraveni. To samé platí i o zmíněném Sýkorovi; také tento listonoš udal svého nadřízeného poštovního revidenta Pflégla, za “schvalování atentátu“. Dne 5. června byl pak dotyčný Pflégl zastřelen. Gestapo si ta udání zachovalo. Zachovala se dodnes, včetně rozsudku Lidového soudu v Příbrami ze dne 10. října 1945, který pak v rámci „zvěrstev českých vlastenců“ oba za ta udání, vedoucí k vraždám spoluobčanů provedeným okupační mocí, odsoudil a kázal pověsit za krk. Shledávám to, na rozdíl od historika amatéra, zcela v pořádku.

Zaráží, ač nelze považovat za zvláštní, jak příbuzný je jazykový styl udání. Či onoho návrhu Vlajky na přejmenování příbramské ulice Legií na ulici Anežky Hrůzové. Odborně doplněno, aby se tak stalo v rámci Mariánského kultu čisté panny, po nevinné panně zavražděné Židem Hilsnerem z rituálních důvodů a navíc ještě po smrti zhanobené položidem Masarykem. Nechybí však ani udání na kněze zastávající se Židů, dokonce i těch nepokřtěných.

Vše to nádherně ladí s pobouřením sděleným uvědomělým bezpartijním Moslerem, a to přímo ÚV KSČ, nad urážkou presidenta Husáka, srovnáním s husou na pekáči. ÚV to pak už předal příslušným orgánům, tak jako Vlajka sděluje okresnímu úřadu v Příbrami, že není jediným adresátem jejich „hlášení“.

Setkáváme se s tímto sémantickým typem ostatně i v nejednom „diskusním příspěvku“zde, že ano?

Co ještě člověka napadne? Nutně všecky ty výmluvy našich prokázaných agentů, že přece, když už tedy práskali, byly to věci nedůležité, triviality, prkotiny pro StB k ničemu. Jenže i líbání ruky židovské ženě je přece prkotina, dtto popíjení piva ve společnosti židovského kamaráda. Tresty národně socialistického, německého a dělnického socialismu se vztahovaly až na „prznění“ a to se odjakživa dokazovalo těžko. Kromě citované poznámky, že k němu dochází, se ani Vlajka na žádný přímý důkaz nezmohla. Jenže tohle všecko posloužilo k tomu, dostat se na určitý seznam osob podezřelých loyalitou k německému národnímu a dělnickému socialismu, tehdy, a socialimu reálného, či už jen pouhé lidové demokracii, o pár let později. Z toho seznamu se pak vybíralo, kterou nepoddajnou duši odstřelit. Aby nám zde zůstaly jen ty poddajné. Bolševik s povypadanými zuby reálného socialismu už nevraždil, takže vlastně o nic nejde, že? Nejde? Sémantika pak zdá se dotvrzovat charakter a zhroucení hodnot. Jak dotvrzuje každým pohybem i slovem náš slovutný historik amatér a vyšetřovatel zločinů komunismu na pensi.