Když jsem před pár lety hovořil o projektu filmu Tobruk s jeho tvůrcem Václavem Marhoulem, doporučoval jsem mu, aby se rovněž rozjel na Slovensko, protože i Slovensku naše společná historie patří a vojáci, kteří u Tobruku bojovali, měli na nárameníku nápis Czechoslovakia. A stejně tak ti, kteří bojovali v letecké bitvě o Anglii, i ti, kteří za cenu nesmírných ztrát dobývali Karpaty. Těžký úkol popravit říšského protektora Heydricha splnil Jozef Gabčík z Poluvsia u Rajeckých Teplic a Jan Kubiš z Dolních Vilémovic u Třebíče. A s odstupem času jsem si při sledování filmu Tobruk uvědomil, jak slovenština film obohatila a jak v silném příběhu záhy rozlišení Slováků a Čechů ustoupilo tomu, kdo jaký je charakterově, a jazykové rozdíly jsem přestal vnímat.

Samozřejmě historicky se vše zmiňované odehrávalo v době, kdy v Čechách vládl německý protektorát, většina Čechů se mlčky podvolila a mnozí kolaborovali, a Slovensko mělo svů Štát, který byl v koalici s Německem a nebyl to jen pasivní spojenec z donucení. Přesto jsem přesvědčený, že osvobození a obnovení Československa bylo s úlevou přivítáno většinou a nebylo pociťováno jako násilí na národní cti nebo charakteru

Náš společný osud ale hodně závisel na tom, s jakými podněty a cíli přicházeli národní politici a kam naše země vedli. Masaryk se Štefánikem dokázali Československo vydobýt z trosek Rakousko-Uherska a vybudovat je k úrovni a postavení jediné středoevropské demokracie, kterou jsme nedokázali politicky zajistit a vojensky ubránit. Naproti tomu Hácha i Tiso své národy zavlekly na pokraj katastrofy s mlčenlivým souhlasem většiny. Slovensko v roce 1946 odmítlo komunismus, zatímco Češi mu dali volební podporu. Komunismus nás zasáhl a poškodil hlouběji než fašismus, protože trval déle a byl daleko vynalézavější v lámání charakterů a destrukci vůle ke svobodě. A není náhodou, že vynesl na povrch a k privilegované moci tragické národní zrádce, Gottwaldem počínaje a Husákem konče. A jistě nebylo náhodou, že v roce 1989 Praha uvítala Dubčeka jako symbol Pražského jara a Dubček usedl do druhé nejvýznamnější ústavní funkce s masivní veřejnou podporou a důvěrou. Ale jen o dva roky později Klaus s Mečiarem Československo rozdělili a ukončili jeho historii v neschopnosti se dohodnout na rozdělení moci, kterou nechtěli sdílet.

Není asi třeba připomínat, že do voleb v roce 1992 nepřesáhla podpora samostatnosti na Slovensku 20% a v českých zemích 5%. A uplynulo sotva 15 let a veřejné mínění by asi bylo opačné. Češi si dnes říkají, že žijeme v nejlepší době a Slováci zřetelně také nalezli svou "stoličku" a hvězdičku. A stejně jako v roce 2002 Bratislava právem očekávala, že Václav Havel prosadí další rozšíření NATO včetně Slovenska, dnes se Češi v tichosti dívají, zda se slovenští voliči odváží posadit do nejvyššího úřadu moderně myslící ženu, protože i to by ovlivnilo vývoj v celém regionu k dynamičtějším poměrům. Slovensko nás předstihlo na cestě k nové společné měně euru a nelze vyloučit, že budeme mít i společného komisaře v Bruselu.

Na margo naší společné historie, pokud jde o řadové občany a jejich roli v historii Československa, je třeba upozornit ještě na jeden stín, který se v mnohém přenesl i do současnosti. Ani Češi, ani Slováci nejsou příliš slavní tím, že by dokázali vzdorovat nesvobodným či kolaboračním režimům, že by dokázali bránit své postihované spoluobčany, ať již to byli Češi nebo Slováci židovského původu transportovaní do koncentráků a vyhalzovacích táborů, nebo to byli perzekvovaní duchovní a řádové sestry, političtí vězni nebo signatáři Charty 77, kdy už zdaleka nešlo o život.

Statečnost a odolnost nám moc vlastní není, proto hrdinství má v našich poměrech ráz sebeobětování, například Palach, a hrdost, vzdor a ochota nepoddat se, má v naší historii tvář emigrace a exilu. Vlny emigrace nás připravily o mnoho našich spoluobčanů, a to vesměs těch odvážnějších, schopných přijmout odpovědnost za svůj život. Převažující názor o tom, že pokud nesouhlasíš s poměry, jdi žít jinam, je občas slyšet i dnes, ať již od těch, kdo odcházejí, nebo od těch, kdo zůstávají nebo upřednostňovali tzv. "vniřní exil". Nejde přitom o racionální postoj, ale o projev strachu a demoralizace. Do určité míry jsme proto nedokázali najít a oživit vztah s těmi, kteří odešli ani po obnově demokratických poměrů, jako například v Maďarsku nebo Polsku, nebo v baltských zemích. Dnes je ovšem potíž v tom, že se pohybujeme svobodně, pryč i zpět, naše společnosti se již malinko rozřeďují jak cizinci a Evropany, kteří přišli žít k nám, tak odlivem těch, kdo našli práci nebo soukromý život jinde. Stáváme se Evropany? Jak kdo, ale rozhodně to je další krok, který nás čeká.

Na této cestě je Československo nevymazatelným pomocníkem. Slovy historika Roberta Kvačka, Československo neuspělo, ale prospělo. Díky němu mohou dnes mít vlastní identitu Češi i Slováci.

http://hn.hnonline.sk

Autor je sociolog