O člověku, který se snadno podřizuje, ustupuje, i když je v právu, a nebrání se útoku, se obvykle říká, že je „duše poddanská“. S politováním musím konstatovat, že se tento termín hodí i pro vyjádření charakteru českého státu.

Jen několik příkladů: Rok 1938, schyluje se k válce. Agresivita henleinovských ordnerů narůstá. A v této situaci přijíždí do Československa britský gentleman, lord Runciman, aby zlým Čechům domluvil, a nabádá je, aby neubližovali těm roztomilým henleinovcům. Anglie i Francie se zbavily svých závazků vůči ČSR a – nic. Pak začala válka, která byla již delší dobu nevyhnutelná, a co Češi. Přestože Británie svoje spojenecké závazky vůči Československu nedodržela, Čechoslováci se aktivně podíleli na bitvě o Anglii, která je tak šeredně zklamala.

Po válce jsme, ne tak zcela bez vlastního zavinění, spadli pod okupaci Sovětského svazu. Na Jaltě naopak jediný Churchill hájil československé zájmy, Roosevelt šel na ruku Stalinovi. A běžela další léta. Pod vedením komunistické strany do té doby vyspělý československý průmysl upadal, až v r. 1989 ho nový režim převzal jako konkurence naprosto neschopný.

A pak se opět objevilo mnoho zahraničních „odborníků“, kteří se u nás svými radami vydováděli. Dokonce i autorka komerčně úspěšné série knih radí českým psychiatrům, aby nepoužívali klecová lůžka, protože je to „nehumánní“. Co ta dáma ví o psychiatrii, to by se vešlo na starý lístek od tramvaje, ale česká vláda rychle zasedá a jedná o tom, jak klecová lůžka zakázat. V nebezpečné oblasti jednoho města (dokonce i pro policii, česká verze „no go“ zóny) se zcela rozumně obecní rada rozhodla oddělit nebezpečnou lokalitu od ostatních obyvatel zdí. Okamžitě přijel „lord Runciman 2“ a začal se rozčilovat a dlouho mluvil o lidských právech (poklidní obyvatelé okolí žádná lidská práva evidentně nemají). Následkem toho duše poddanské nařídily zeď zbourat. Rozumné a účelné zařízení bylo zbouráno z ideologických důvodů.

Přijel k nám hodnostář AI, aby nás poučil o tom, jak ubližujeme Romům. Nevěděl o věci vůbec nic, a tak žvatlal nesmysly a nikdo neměl odvahu mu říci, že nemá pravdu. Je to přece zástupce mezinárodní organizace. Ta organizace už dávno ztratila svůj smysl. Navíc stát na její činnost přispívá. Podle toho by se také měla chovat. Ovšem duše poddanské jen sklopí uši a mlčí.

Dnes nerozhoduje o názvech českých výrobků Ústav pro jazyk český, jak by se dalo předpokládat, ale Evropská komise, případně Evropský soud. Páni soudci, et item páni komisníci, mají nepochybně doktorát z jazyka českého, a proto určují, jak správně mluvit česky. Ano, jsou i rozumní občané, ale jejich hlas není slyšen. Ono totiž je lepší neprovokovat. Marmeláda se říkalo v česku léta a každý věděl, že není z pomerančů. Pomazánkové máslo je směs másla a syrovátky. Přídavek syrovátky umožní zašlehat do másla více vody než 21% (stejného principu využívá i tzv. „padesátiprocentní“ máslo). Tím je snížen energetický obsah a výrobek je obohacen o bílkoviny. Ale je to podle bruselských papalášů „matoucí“. Padesát let to nikoho nemátlo, ale dnes to papaláše mate.

Podívejme se pro kontrast na Řeky. Dluhů mají vysoko nad hlavu, ale vzdorují. A není jich zas o tolik víc než nás. Za časů Československa nás bylo víc než jich. Španělé neposlechnou, i když se na ně EU zlobí, ale těch je hodně.

A tak kdybych byl politik a vyhrál volby, můj první čin by bylo vypsání referenda o odchodu z EU. „Proboha,“ volají duše poddanské, to by byla katastrofa. Referendum by téměř jistě vystoupení schválilo. Nepadli bychom znovu do náruče Ruska. Jsou tu i jiné státy, ekonomicky silnější než Rusko - Čína, Indie, Brazílie. A pro kontrast se můžeme podívat na dva státy v situaci téměř v každém ohledu horší. Malinký Singapur (necelých pět milionů obyvatel na ploše 710 km²) je utopen v moři nepříliš přátelských sousedů, stejně jako Izrael (přibližně 8 milionů obyvatel na ploše přibližně 21 tisíc km², z čehož je značná část poušť) obklíčený nepřáteli, existují nezávisle. Oba tyto státy mají vynikající úroveň vědy a díky tomu i vyspělý průmysl, který vyrábí, podle termínu užívané často v Knize tisíce a jedné noci, „věci lehké k nesení, ale těžké cenou“.

Také Česká republika by po vystoupení z EU byla obklopena ne příliš vstřícným okolím. Je o něco větší než zmíněné státy (78 866 km2, 10,5 mil. obyvatel), ale rozdíl ve velikosti a počtu obyvatel by se dal bez nadsázky označit jako „formální“. Česká věda je rovněž na vysoké úrovni, přestože je proti singapurské nebo izraelské „žebráček“. Máme vynikající lékaře (např. kardiochirurg profesor Jan Pirk), chemiky (např. zemřelý profesor Antonín Holý), ale i fyziky, architekty a mnoho nadějných vědeckých studentů v řadě oborů.

Překvapuje vás jednoduchost a nápaditost, s jakou Izrael zúrodňuje Negevskou poušť? Podobně jednoduchým způsobem vědci z několika ústavů ČAV dokázali vytvořit náhrady kostí („umělé kosti“, které fungují). Řada ekonomicky vzdělaných odborníků se dokonce domnívá, že při optimální dotaci by současná věda prostřednictvím licencí a prodejem patentů dokázala uživit národ. Nejde ovšem o „vědecké“ projekty typu „kolik se vytvoří oxidu uhličitého na výrobu jedné porce rajské s hovězím a čtyřmi knedlíky“ (skutečně to je projekt jedné ekologické fakulty). Výsledky takového výzkumu jistě do zahraničí neprodáme. Ale způsob výroby želatiny z netradičních surovin asi ano. O lécích proti AIDS či rakovině ani nemluvě.

Rakušáci o nás říkají, že jsme národ slouhů. Ne proto, že naši předkové chodili do Vídně „do služby“, ale proto, že se tak chováme. Když nás „pán“ nakopne, uctivě se předkloníme a poděkujeme. Tak už těmi slouhy být přestaňme.