Bezprostředním podnětem pro tento článek byl článek jednoho novináře, který odsuzuje zásah policie v Islámské nadaci v Praze v dubnu tohoto roku. Názor tohoto novináře na demokracii odpovídá "mainstreamu" a bohužel ani u politiků a občanů není ojedinělý. Je to typický projev pseudohumanismu, který je nebezpečný tím, že paralyzuje imunitní a sebeobranný systém společnosti, což v podmínkách ohrožení může znamenat společenskou katastrofu, tedy i její zánik. Jaký je rozdíl mezi humanismem a pseudohumanismem, je podrobně vysvětleno v připravované knize Civilizace na rozcestí, jejíž pracovní verze (přístupná konstruktivní diskusi) je dostupná na webu www.urgent21.cz.

Ve zmíněném novinářském článku se tvrdí zhruba toto:

1. Policie nebyla k tomuto zásahu oprávněna, protože nešlo o podezřelé aktivity muslimů a předcházení případných konfliktů.

2. Kriminalizuje se vydání a šíření myšlenek, což je v důsledku stejně nebezpečné, jako terorismus se zbraní v ruce.

3. Jde o princip. Likvidace těch, jejichž názory nesdílíme, je útokem na samotný smysl a podstatu demokracie.

4. Zásah byl v rozporu s Všeobecnou deklarací lidských práv čl. 18, týkající se svobody přesvědčení a projevu. Pokud neuznáme autoritu tohoto článku, spácháme atentát na demokracii.

5. Budeme-li pronásledovat ty, kdo šíří jiné názory, než sami sdílíme, prozradíme, že jsme natolik slabí, že neuneseme, když si někdo myslí něco jiného než my sami.

6. Není správné ignorovat formální demokratičnost, protože po čase následky poneseme všichni.

Na pohled to jsou úderné argumenty. Při bližším zkoumání je to však demagogie hodná socialistického novináře. Neopodstatněnost těchto argumentů prokážu zodpovězením podstatných otázek, které z nich plynou.

- Otázka 1: Do jaké míry autor zná Korán, šaríu, dlouhodobou strategii a taktiku islámu a historii jeho šíření?

- Otázka 2: Do jaké míry autor zná Všeobecnou deklaraci lidských práv, na kterou se odvolává?

- Otázka 3: Co si autor představuje pod pojmem "demokracie"?

- Otázka 4: Je zakazování knih obsahujících nepřátelské ideologie dobré, nebo špatné?

K otázce 1:

Není-li autor tzv. "trojským koněm" muslimů, což snad není, pak lze s jistotou tvrdit, že uvedené znalosti o islámu nemá. Jinak by věděl, že vrcholná strategie islámu zakotvená v jeho svatých knihách je zavést na celém světě právo šaría a ze všech lidí učinit muslimy. Příslušné prostředky předepsané Koránem a zákoníkem šaría (zabít, převést na islám, zotročit), které jsou součástí džihádu, jsou podle Úmluvy o prevenci a postihu zločinů genocidy (Resoluce OSN 260 z roku 1948) genocidou. Rozdíl oproti genocidě např. nacistické je v délce trvání. Zatímco genocidy z nedávné doby trvaly desetiletí, islámská genocida trvá s přestávkami již zhruba 1400 roků. Místo toho, aby agresivní džihád byl dnes muslimy opuštěn, přešel v posledních desetiletích do úspěšné ofenzivy. Její úspěšnost je dána především tím, že zejména naše, tzv. západní civilizace, si vytvořila ideologické zábrany, kterými si paralyzuje své sebeobranné schopnosti. Na mysli je především zmíněný pseudohumanismus, jehož součástí je též tzv. multikulturalismus.

K otázce 2:

Jednou z charakteristik demagogie je ignorování některých podstatných skutečností, aby mohl být zdůvodněn nějaký předem zvolený cíl. V tomto případě byl ignorován článek 30 "Deklarace". Ten zní:

"Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno, jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených." (Tento článek vyjádřený jinými slovy, ale se stejným smyslem, je zahrnut i do mezinárodně závazného "Mezinárodního paktu o občanských a politických právech".)

Je nepochopitelné, proč tento článek není v případě muslimů používán, když jeho smyslem je, že nikdo nemůže využívat deklarovaných práv, která sám vzhledem k jiným porušuje, což v případě muslimů a náboženství se nepokrytě děje. Nejen to, ale toto je součástí jejich svatých knih, takže se nejedná jen o pochybení jednotlivců či skupin, třeba fundamentalistů a teroristů, jak se s oblibou tvrdí, ale o záležitost systémovou. To fakticky znamená, že se deklarovaná ochrana islámu jako náboženství na islám nevztahuje.

K otázce 3:

Demokracie nemůže fungovat, pokud nezahrnuje tyto tři složky: (1) formální znaky demokracie (volební právo atd.), (2) humanitní principy a v neposlední řadě (3) jistou morální vyspělost a připravenost obyvatelstva. Předmětný článek akcentuje jen formální znaky demokracie. Ty samy o sobě ovšem zárukou funkční demokracie nejsou, o čemž svědčí řada příkladů z nedávné minulosti i přítomnosti. O nezbytnosti třetí složky je svět neustále přesvědčován neúspěšnými pokusy nastolit demokratický systém v prostředí, které na demokracii není připravené (viz např. Afganistán a Irák). O humanitních principech se obvykle nemluví. Místo toho se skloňuje demokracie ve všech pádech, podle toho, jak se to komu hodí, neboť je to vlna, na které lze plout a z které lze těžit. Nikomu nevnucuji následující pohled na demokracii, jen prosím každého člověka dobré vůle, aby se nad touto charakteristikou demokracie, která není zcela obvyklá, zamyslel.

Demokracie není "zlaté tele", kterému bychom se měli nesmyslně klanět. Demokracie není samoúčelná, sloužící jen sama sobě a vládnoucí garnituře. Účelem demokracie je být nositelem humanistických principů. Jestliže demokracie splňuje jen formální znaky a nezahrnuje humanistické principy, jedná se o pseudodemokracii, která je zneužitelná nejrůznějším a nejhrůznějším způsobem. Např. Gottwald i Hitler se dostali k moci na základě platných demokratických principů. Vztah demokracie a jejího humanitního obsahu lze přirovnat k "cédéčku", kde CD-nosič odpovídá formálním znakům demokracie, a zaznamenaná informace humanitnímu obsahu demokracie.

Nelze popřít, že autoritativní vláda respektující humanistické principy je lepší než nefunkční demokracie, jejíž formální demokratické principy paradoxně poskytují prostor silám antihumanistickým, které na této demokracii parazitují a mohou vést i k její záhubě. Pro občana je důležitější, zda se společnost řídí níže uvedeným základním humanistickým principem, než to, zda "může do všeho mluvit" a "svobodně se rozhodovat" na základě zmanipulovaných informací atd., třebaže plně v souladu s formálními znaky demokratického systému.

Co se rozumí humanitním obsahem, je podrobně vysvětleno ve výše citované knize. Tento pohled je založen na dvou základních biologických principech, tj. principu sebezáchovy a principu zachování druhu. Stručně řečeno – základním humanitním principem je minimalizace zla plynoucího z činnosti člověka, včetně jeho altruistických aktivit. Altruismus zahrnuje i toleranci k činnostem jiných subjektů, které se nám nelíbí nebo nás i ohrožují. S jistou nadsázkou lze tvrdit, že altruismus je luxus, který si subjekt může dovolit tím více, čím méně se cítí ohrožen. Neplatí, že čím více altruismu, tím lépe, protože přemíra altruismu, znamenající nedostatek egoismu, znamená v krajním případě sebezáhubu poskytovatele altruismu. Existuje jistá optimální míra altruismu, tedy optimální poměr mezi altruismem a egoismem, kdy průvodní zlo je nejmenší. Tuto hranici, která je závislá na existujících okolnostech, lze považovat za hranici mezi humanismem a pseudohumanismem. Ten je tedy charakterizován větším či menším deficitem egoismu, který je však nezbytným předpokladem přežití jakéhokoliv subjektu. Z toho pramení zmíněné paralyzování imunitního, sebezáchovného systému v podmínkách pseudohumanismu, který tím porušuje oba základní biologické principy. Jestliže se ho společnost nedokáže zbavit, může to znamenat, že je zdegenerovaná a že směřuje ke svému zániku.

K otázce 4:

Pouze v tomto bodě lze alespoň částečně souhlasit s autorem zmíněného článku, že totiž absolutní zákaz publikování nežádoucích knih je špatný. Nikoliv však proto, že je to v rozporu s formálními znaky demokracie, ale že vzhledem k sebeobraně to může být hloupé a nebezpečné. V každém boji, zvláště v sebeobranném boji o existenci, je přece důležité mít o protivníkovi co nejvíce informací. Naše současná neznalost kritických částí zvláště Koránu a zákoníku šaría je druhou nejsilnější zbraní muslimů, kteří se od nepaměti cítí ve válečném stavu s neislámským světem, což přes četné historické i současné zkušenosti tento není ochoten vzít dnes na vědomí. Má-li naše civilizace začít účinně bránit svoji existenci, pak je naopak důležité, aby kritické části zejména Koránu a zákoníku šaría doplněné komentáři byly ve velkém počtu vydány a zpřístupněny co největšímu počtu občanů a veřejné diskusi. Komentáře však musí pocházet od odborníků, nejlépe bývalých muslimů. V žádném případě by to neměli být komentáře muslimů určené nemuslimům, sloužící jako propagace islámu, ani různých pseudohumanistických "islamofobijců" z řad nemuslimů, sloužících ať vědomě či nevědomě jako muslimské "trojské koně".

Závěry

1. Pokud by muslimové chtěli koexistovat s nemuslimy, museli by důvěryhodně odvrhnout svůj konečný cíl ovládnout celý svět i agresivní džihád s genocidou. Než tak učiní, neměla by se na islám vztahovat ochrana jako na náboženství podle "Deklarace" a islám by měl být posuzován podle "Úmluvy o genocidě" stejně jako např. nacismus.

2. Z hlediska existence naší společnosti je dnes nezbytné, aby nastala renesance jejích sebezáchovných mechanismů, pojem humanismu byl postaven na realistický základ vycházející ze základních biologických principů, a aby naivní pseudohumanisté byli před veřejností odhaleni a ztratili svůj neprávem držený morální kredit a svoji moc.