Běžence z Ukrajiny chápeme snáze než ty odjinud

Na okraji Prahy narazíte na letáčky s textem: Materiální pomoc pro lidi prchající před ruskou invazí. Ta slova se trefují do jedné zásadní věci. Odkud se bere česká solidarita – zatím vysoká – s běženci z Ukrajiny?

Česká zkušenost s masovým proudem běženců je malá. Za první světové války utíkali před ruskou ofenzivou v Haliči východní Židé přes Moravu. I pro jejich brněnské souvěrce, již asimilované a s „kinderstube“, to byl kulturní šok. Jedna věc je číst o tom knihy Isaaka Bashevise Singera či Jiřího Langera, jiná věc je vidět zástupy z východních štetlů na vlastní oči. Pak byli umístěni v táborech, třeba v Havlíčkově Brodě.

Když před třiceti lety začala válka v Bosně, přicházeli běženci i odtamtud. Bylo jich relativně málo, do značné míry „se rozpustili“ v české společnosti, tehdy ještě udržující étos „sametové revoluce“, otevřenosti a solidarity.

Když v roce 2015 vrcholila „migrační kalamita“, vládla jiná atmosféra a lidé znejistěli. Jednak tím, jak jedno rozhodnutí německé vlády uvede do pohybu takový proud. Též tím, že ty davy procházejí do EU de facto bez kontroly. A pak tím, že na úrovni EU se začalo hovořit o řešení v podobě kvót. Tehdy zdomácněla slova s varovným podtextem typu „kvóty“ (přerozdělování lidí podle klíče) či „mladíci“ (mezi prchajícími byl překvapivě vysoký podíl mladých mužů).

Teď je to jinak a spontánní solidarita s Ukrajinci funguje. Jistě už proto, že uplynuly jen dva týdny (v roce 2015 přišla první výstraha až na Silvestra v Kolíně nad Rýnem). Ale i proto, že proud běženců působí jinak i demograficky. Polovinu tvoří děti a z dospělých většinu ženy, což odpovídá vzorci „muži bojují, ženy s dětmi hledají bezpečné útočiště“. To je i u nás srozumitelné.

Srozumitelní jsou – po desetiletích kontaktů a jejich práce v Česku – i samotní Ukrajinci, jejich způsob života. Srozumitelný je i jejich způsob příchodu, podléhající zákonným procedurám. To vše zatím přispívá ke spontánní solidaritě s Ukrajinci coby oběťmi agrese i Ukrajinci coby běženci.

Ale zásadní moment opravdu mohou nabízet slova „pomoc pro lidi prchající před ruskou invazí“. V české společnosti ví každý, zač je ruské invaze loket. Ano, 21. srpna 1968 k nám vtrhla vojska Varšavské smlouvy vedená Sovětským svazem, ale stejně se tomu říkalo ruská invaze či agrese. Snad v každé rodině je někdo, kdo před ruskou invazí prchal či alespoň znal někoho, kdo tak činil.

Výraz „prchat před ruskou invazí“ vylučuje relativizaci. Vidíme-li zástup běženců z Blízkého východu, můžeme se ptát. To utíkají před krvavým diktátorem Asadem, nebo před islamisty, kteří bojují proti němu? Proč utíkají Maročané, když v jejich zemi žádná válka není? Naproti tomu „prchající před ruskou invazí“ zní srozumitelně, přesvědčivě a jasně.

Vždyť i intelektuálové, známí kritickým vztahem ke kapitalismu, americkému imperialismu či válce proti teroru, lidé jako Erazim Kohák či Václav Bělohradský, svého času prchali před ruskou invazí. Nemohou se tvářit, že té motivaci nerozumějí. Časem se solidarita jistě obrousí, ale teď můžeme říci, že argument „pomoc pro lidi prchající před ruskou invazí“ působí i po dvou generacích.

LN, 14.3.2022