21.10.2020 | Svátek má Brigita


SPOLEČNOST: Co je dnes údělem ženy?

17.2.2020

K čemu jsou dnes na světě ženy? Aby studovaly, cestovaly, hlásily se do výběrových řízení a staly se političkami nebo ředitelkami zeměkoule? Nebo spíše aby byly maminkami, manželkami a domácími pečovatelkami?

Má si moderní žena hledat stejného muže, a když ho nenajde, má slevit ze svých cílů, nebo zůstat radši sama s dětmi či bez nich? Lze vůbec dneska veřejně vyslovit větu: K čemu jsou na světě ženy? Na první pohled se při čtení konzervativních či feministických komentářů zdá, že existují jenom dvě hraniční cesty.

A diskuse ve veřejném prostoru tomu i nasvědčuje, protože veřejnost se dělí na nesmiřitelné poloviny a mezi nimi hloubí vodní příkop. Z žen přece mají být matky, nebo vedoucí pracovnice.

Bijte se, obránci včerejších a dnešních tradic, aby vítěz mohl převzít vládu a všem nařídit, co si mají myslet! Otázka je, zda existuje jenom jedna pravda.

Malé ženy, příklad hodnot

V kině teď dávají film Malé ženy, novou adaptaci knihy americké spisovatelky Louisy May Alcottové z dob občanské války Severu proti Jihu. Popisuje dětství a dospělost čtyř odlišných sester. První je stydlivá, něžná dívka bez velkých ambicí, pečovatelský typ, jenž soucítí s trpícími.

Druhá se brzy zamiluje a touží se cele oddat muži, dětem a rodině. Třetí je rozhodnutá studovat malbu, cestovat a zamilovat se do zámožného muže, protože žena si přece může svobodně vybrat, do koho se zamiluje.

A čtvrtá, volnomyšlenkářská spisovatelka moderního typu, tradice, muže i vdavky odmítá, touží se postavit na vlastní nohy a peníze získávat prací.

Film Malé ženy plasticky ukazuje, že sny, které sní každá z dívek, jsou navýsost individuální a pro druhé sestry obtížně pochopitelné. Co je hodnotou pro jednu, nemusí být přijatelné pro ostatní. Tehdejší společnost přisuzovala ženě rodinný úděl, ale jak ukazuje kniha stará skoro dvě stě let, ani čtyři dcery jediné matky neměly totožné touhy a hodnoty a každá snila o úplně jiné budoucnosti.

Dnes jako kdyby společnost podporovala opačný extrém. Mladým ženám vnucuje vysokoškolský titul, bez nějž jsou údajně jinak nezaměstnatelné. Tvrdí jim, že musí cestovat, být samostatné a sebevědomé, toužit po kariéře a vysokých postech. A pokud se některá rozhodne pro rodinu nebo nedejbože pro větší počet dětí, okolí kroutí hlavou nad tou nezodpovědností, podobně jako se před dvěma sty lety podivovalo nad ženskou samostatností.

Jenomže každá žena v sobě nosí vlastní touhy a sny a jejich hodnoty jsou tehdy i dnes odlišné a obtížně sjednotitelné. Film navíc podobně jako knižní předloha plasticky ukazuje, že se zárodky ženských budoucností objevují už v útlém dětství. A že s nimi mnohé ženy nesnadno bojují, než si uvědomí, že nemohu jinak, než si odpustí a než své předurčení přijmou.

Story z Marsu a z Venuše

Návštěva kina přede mnou odhalila ještě další zajímavý moment. Cenami ověnčený film Malé ženy je společným dílem mnoha žen a jen pár mužů. Sál nebyl plný, ale diváky v něm byly jen ženy. A když jsem se o něm zmínila ve svém okolí, ženy ho buď už zhlédly, nebo v blízké budoucnosti toužily vidět, zatímco mužské kamarády snímek nejen míjel, ale někdy i značně odpuzoval. Odlišnou zkušenost jsem učinila s jiným ceněným filmem, válečným dramatem 1917 o dvou vojácích a jejich misi z první světové války. Sál plný mužských diváků sleduje pánský film, o němž pak nadšeně diskutují, zatímco já jsem při projekci trnula strachem a občas si před hrůzami války zakrývala obličej. Na rozdíl od Malých žen snímek podobný filmu Zachraňte vojína Ryana už nemusím nikdy vidět.

Svět se prostě skládá z mužů a žen a jedna i druhá polovina spolu mívá více společného navzdory snahám vysvětlit rozdíly mezi pohlavími výchovou nebo různě moderními teoriemi.

Bez žen i mužů by společnosti, kmeny či státy, ale i muži a ženy jednotlivě nebyli tak celiství, jak mohou nebo by mohli ruku v ruce být. Někteří modernisté se durdí, jakmile před nimi jiný utrousí, že muži a ženy se navzájem potřebují, protože bez těch dvou a jejich spojení by se žádný z nás ani nenarodil. A že svádění, pohlavní pud a sex jsou věci nejen nezbytné, ale krásné, příjemné, nutné, zákonité a obtížně právem či výchovou regulované. A že tisíckrát můžeme omezovat, zakazovat, kritizovat nebo odsuzovat, stejně si nakonec příroda a její pohlavní pud řeknou své. Navzdory antikoncepci a plastům ve vodě, upnutým riflím, aférám MeToo, volně dostupné pornografii, odosobnění na sociálních sítích, robotům určeným k erotice i dnešní výměně rolí, v jejímž duchu ženy tvrdnou a muži měknou.

Navzdory výše uvedenému před dvěma stovkami let i dnes platí stále stejně následující konstatování: někteří z nás mají různá nastavení, další si toužebně přejí z rozličných důvodů zůstat sami a pětina společnosti dnes jako před dvěma sty lety opustí tento svět bez potomků. Pár žen ze sta namísto muže upřednostní ženu či nějakou netradiční skupinovou formu spolužití. Většina žen však má v sobě zakotveno volání po romantice, po princích na bílém koni a šťastném rodinném soužití, jemuž obvykle předchází „ano“ u oltáře.

Mimochodem – stejné volání po šťastných koncích, společné cestě životem a lásce až za hrob pociťují i muži, proto tak všichni milujeme vánoční pohádky, které na rozdíl od těch krutých severských v českém provedení vždycky skončí dobře.

Kdo počne a kdo porodí

Naštěstí u nás a v dnešní době si o svém údělu ženy rozhodují podle sebe a vlastního uvážení. I když možná je všechno ještě jinak.

Individuální nastavení, jež jsme dostali od Boha nebo od přírody, nám příliš rozhodování neumožňuje.

Každý z nás má jiné potřeby, individuální priority, jedinečné pocity, výlučná přání, jiné touhy, jiné sny. Jen obtížně je dokážeme měnit a regulovat. Nemusíme je sami chápat ani vysvětlovat. A nikoho za ně dnes už není třeba kamenovat.

Ke všemu se naše cíle během života proměňují a ne každému se jeho sny a touhy splní. Škarohlídi na nárožích cosi plamenně volají o krizi rodiny, ačkoliv o ní každý v duchu sní a všechny rodinné trampoty velmi těžce prožívá. Tak proč proti sobě stavět moje hodnoty a sny proti snům, které mají jiné malé ženy? Všechny jsme vlastně superhrdinkami, ať už sníme sen o kterémkoliv cíli. Jedna věc je totiž mít svůj sen a druhá najít sílu si ho vybojovat, což je stejně těžké tehdy jako dnes.

Kdo mluví o příkopech v údělech žen, ten je vlastně slepý, možná jen zakrývá, že ho baví kritizování a okopávání snů druhých.

Přestaňme hájit pozice, v nichž jsme se opevnili, a spíše pracujme na svých snech. Sami, se ženami nebo s muži. Jakkoliv většinový čtenář soudí, že údělem muže je počít a údělem ženy porodit.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů, bývalá ministryně spravedlnosti

MfD, 15.2.2020



Ušetřila jsem při online nákupech vánočních dárků. Jak se mi to podařilo?
Ušetřila jsem při online nákupech vánočních dárků. Jak se mi to podařilo?

A je to zase tady! Vánoce jsou za rohem. A zvláště pokud se chystáte pořídit nějaké dárky přes internet, rozhodně se vyplatí nakupovat ještě před...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.