Pan president po zasloužené dovolené se ujímá své funkce. Zdá se, že humbuk kolem volby presidenta se pozvolna tlumí. Však bylo o čem psát.

Pan president bude zajisté zase rozdávat medaile. Mnoho medailí. Osobám z různých oborů lidské činnosti. Kritiku svého počínání, když se v řadě při připínání kovů objeví osoba veřejností kritizovaná, odmrští prohlášením směrovaným ke kritikům, že jsou obyčejnými závistivci, kteří svou leností ničeho nedosáhli. Pan president má pravdu. Lenost a závist jsou v křesťanské civilizaci hlavními hříchy. Ale ani servilita positivní vlastností není.

V popřevratové euforii umělci prohlašovali, že už nechtějí být zasloužilými ani národními. Že poctivým přístupem je nabízet, co v nich talent vyvolal. Důrazně prohlašovali, že režimu sloužit nebudou. Skutečnost je jiná, část z nich: „Dostávají Slavíky, Lyry, Týtý, sklízí veliký potlesk.“ Tato vzpomínka mi vstoupila do mých úvah, když se kamera zaměřila při přímém přenosu utkání prezidentských kandidátů na Zemanem zmedailované umělce Čecha a Trošku. Už už jsem si je představoval, jak nastavují opět svoji hruď.

Zvláštní vztah k medailistům a nezávist medailistům jsem si vytvořil na základě zkušeností. Ta první se datuje až do období protektorátu. Děda zapřáhl koně a jeli jsme do města. Museli jsme překročit hlídanou státní hranici z Böhmen und Mähren do Deutsches Reich. Děda volil vždy den, kdy hraničním německým financem byl jeho známý, s kterým se vždy domluvil. Účel této cesty nebyl tentokráte obchodní, ale chtěl především vyjádřit soustrast sestřenici nad úmrtím jejího manžela, který padl u Stalingradu. Mathilda ukápla slzu. Po chvíli si však odskočila do světnice a přinesla, ale už s rozzářenýma očima, dědovi ukázat medaili. Válečný kříž s hackenkreuzem, který jí byl zaslán za manželovo hrdinství. Říkala: „Od Hitlera!“ Ve svém věku šestého roku jsem takovémuto postoji nerozuměl, ale zážitek se mi vracel na mysl po mnoho let až doposud: Jak kus bezcenného plechu může nahradit ztrátu nejbližší osoby.

Druhá je z období normalizace. Na sjezd spolužáků po létech se dostavil i spolužák, hrdina socialistické práce a člen centrálního výboru naší bolševické strany. Přesněji, nechal se přivézt šestsettrojkou, řidiče nechal čekat venku, připnul si na sako hrdinskou medaili a vplul mezi nás. Pozornost všech se upnula na něho či spíše na jeho svítící medaili. Po jeho několika jalových větách se na našeho hrdinu nasměroval fojtův syn, který se dostal na školu až po roční převýchově: „Jožko, tu medaili si strč někam. Tady se nekoná sjezd ÚV, tady jsi mezi bývalými spolužáky.“ Div se. Po tomto rázném upozornění si Josef zase medaili odepnul. Josef se ke svému hrdinství podle svědků dopracoval tak, že objížděl fabriky a na shromážděních kecal a kecal, především o normalizaci, překonávání pracovních norem a své vedoucí úloze. A po létech, už v popřevratovém období, na štiplavé poznámky „kde máš medaili?“ reagoval: „To jsem byl blbec, že?“

A k té závisti. V zemi žije spousta lidí, kteří pracují, poctivě se živí a aby uživili rodinu, pokládají za důležitější ocenění záslužnou mzdu. Touhu po medaili dokonce zapuzují. Domnívám se, že těm, kteří k tomu dostávají záslužné ocenění, i medailové, je potřeba srdečně blahopřát. Ale jak se chovat k těm, kteří dostanou medaili i v důsledku servility k donátorovi?

Konec ilustruji představou ruského generála, který prošel ohněm války a měl na hrudi tolik medailí, že při chůzi chrastil a na hrudi už nezbývalo místo. Vtipálkové doporučovali, že volné místo pro věšení medailí mu zbývá ještě na zadnici. A kontruji postojem minulého režimu, representovaným komunisty. Váleční hrdinové ze západu byli za svoji odvahu dokonce šikanováni.

Mohl by být příštím termínem pro udílení medailí pětadvacátý zvaný Vítězný únor?