Už je to zase tady. Znova se rozpoutal boj. Boj proti. Boj proti někomu či něčemu. Tak zase bojujeme třeba proti rasismu, xenofobii, kovidu, i zachraňujíce obyvatelstvo před povodněmi bojujeme proti pětisetletému suchu. Právě jsem vzal do rukou noviny. Venku lije jak z konve. Vyhlašují se vysoké stupně ohrožení povodněmi a já mám před očima k přečtení článek Boj proti suchu je výzva… Nelze se ochránit před vzpomínkou, kdy takovéto boje rozpoutávala komunistická strana a nám je sdělovala prostřednictvím Rudého práva.

Stranický tisk jsme museli odebírat, protože jsme se k šíření pokrokových myšlenek Rudým právem zavázali slibem. Slibem vynuceným. Neslíbení bylo postihováno, třeba vyhazovem. Jediný, kdo u nás odolával povinnosti takto se stranicky vzdělávat, byl kolega Rohovský. Ale i na něj byl činěn hrubý nátlak. Tak že i on se rozhodl Rudé právo objednat. Splnil tak povinnost socialistického učitele. Svůj počin komentoval vulgárně. Objednal si ale jen sobotní vydání. Vedení školy jako důkaz, jak bylo požadováno, předložil stvrzenku od Poštovní novinové služby na měsíční zaplacenou částku, na asi dvě koruny. A tak se legitimoval jako čtenář. 

Ideové vedení školy zatleskalo stoprocentnímu odběru stranického tisku. Budou jistě pochváleni. Avšak po několika týdnech do kabinetu vstoupil kolega Rohovský rozzuřený. Po chvilce jsme se dozvěděli proč. Chtěl se totiž zasílání sobotního Rudého práva zase zbavit. Slova, která na adresu generálního tajemníka a jeho soudruhů a podruhů pronesl, jsou nereprodukovatelná. Co se stalo? Rohovský chtěl Rudé právo odhlásit: „A víte, co mi pošťačka řekla? ´Nedělejte to. My to musíme hlásit zaměstnavateli´.“ Díky tomuto zážitku jsem kolegu pozval k součinnosti k boji proti, který jsem už započal: „Milane, díky Rudému právu, které vždy na první rozměrné stránce vyhlašovalo boj, vím, proti čemu mám bojovat. Přidej se!“ Zdálo se, že výzvy k boji se stanovovaly v pravidelných intervalech. Takže, zapojme se každodenní usilovnou prací na vybudování nové beztřídní společnosti. Na naší nástěnce v kabinetu jsem připevnil polovinu výkresu A3 nastojato. A když Rudé právo vyhlásilo boj, zaznamenávali jsme to. Viselo to tam po mnoho let. Sloupec narůstal.

…

Zaznamenávali jsme tak boje proti imperialismu, boj proti kolonialismu, neokolonialismu, rasismu, sionismu, kapitalismu, maoismu, revanšismu, antikomunismu, revizionismu, oportunismu, zkreslování úspěchů socialismu ze Západu, schematismu, avanturismu, alkoholismu, kouření, rutinérství, obezitě, narkomanii, polopatismu, šovinismu, neofašismu, analfabetismu, hegemonismu, expansionismu, maloměšťáctví, plýtvání energií, bojkotu olympijských her, vyzbrojování raketami středního doletu, neutronové bombě, vzkříšení studené války, pravičáctví, toxikomanii, neoglobalismu, raketám s plochou dráhou, reaganismu, korupci, úplatkářství, hvězdným válkám, stereotypům, narušování životního prostředí. Proti pamfletu Několik vět. - Pak to prasklo. A zdálo se, že je dobojováno.

Na naší předmětové nástěnce byly i odborné rady. Například pro kolegyně; aby nestrkaly ampérmetr přímo na zdroj. Nebo že vlasový vlhkoměr má ve svých útrobách málo kryté vlasy, které se snadno přetrhnou.

Kolega ji také doplnil vytrženým listem z legendárního slabikáře. Pod obrázkem tam bylo napsáno: MÁME MASO. MÁME MÍSU MASA. Ó, MY SE MÁME! Byla to reakce kolegy na to, jak čekal dvě hodiny ve frontě na kilo masa. A k tomu musel přikoupit půl kila bůčku. Pravil: „Právě tak se chci zapojit do boje proti zkreslování úspěchů.“

Ilustrovali jsme zde také boj proti raketám. Při nástupu na povinnou demonstraci proti americkým raketám došlo ke zvláštní události. Zabavil jsem dětem transparent. Výroba transparentů byla doporučena vedením školy – školním ideologem, a byla vyhlášena školním rozhlasem, když jsme byli nabádáni k povinnosti se zúčastnit manifestace. Přicházejíce na hlavní náměstí a potkávajíce davy, které z místa shromáždiště prchaly, jsme zaznamenali, že kolem naší skupiny byl nezvyklý ruch. Zděsil jsem se, když jsem zjistil příčinu. Na našem transparentu bylo napsáno: „Pryč s útočnými raketami NATO. Sovětské rakety do každé rodiny.“ A byl tam obrázek dítěte v kočárku, jak v náručí drží raketu s výsostnými znaky – CCCP. Vědom si toho, že jedince zlikvidují velice snadno, jsem potom sám transparent nesl srolovaný. Vědom si také toho, že děti by měly v první řadě dostudovat.

Po převratu nastala odmlka. Bojovníci proti utichli. Ale. Jak jsem uvedl v úvodu, blýská se na lepší časy. Vstali noví bojovníci a budou zase bojovat proti všem a všemu.

Ptám se sám sebe: Kde se bere ta nenávist pro tyto bojůvky tak nezbytná? Že by ještě nějak ve skrytu doutnala ta nenávist třídní? Asi ano. Když mohou současní soudruzi bez studu a opakovaně prohlašovat, že Horáková byla souzena podle práva. Četl jsem to v několika novinách. Podle zvláštního to práva. Hned mi naskočilo: Také Židé byli likvidováni podle práva? Norimberského?

A že to v nich doutná, mi dosvědčil i nedávný smuteční projev bývalého našeho školního ideologa při loučení s kolegyní – češtinářkou. Jejím krédem bylo, že bez poezie nelze naplnit život. Dovedla své školní děti vést k mimořádné úctě k českému jazyku a k mravním hodnotám vůbec. Bylo zážitkem poslouchat její hovory spisovnou češtinou. Její mimořádně vlídný vztah k dětem se projevil v závěru jejího života s těžkou nemocí. Je to mimořádné, že její školní děti, když ona nemajíc své vlastní, se o ni postaraly. Až dojemné bylo, že její absolventi po pětistovce vybírali příspěvek na ošetřovatelku, aby jejich třídní profesorka nemusela v tíživé situaci používat služeb komunálních. Smutečního projevu nad hrobem se ujal náš bývalý ideolog. A aby nad hrobem prokázal úctu dámě ze sboru, pravil: „Rozdělil jsem kolegy ve škole do dvou skupin. Jedny, i když by se topili, nechal bych je potopit. Druhé bych se pokusil zachránit. Ale! Pro Michaelu (kolegyni češtinářku, proti ní nemohl mít nikdo nic) bych nasadil i život.“ Smutek? Nejen! Je v tom i bolševický jed.

Zřejmě není dobojováno. Protože: Černoši bojují proti bělochům. Na obou stranách se počítají už mrtví, což by možná měl být důvod k udělování medailí. Genderové babizny bojují proti mužům. I když už vybojovaly dosti ministerských míst ve vládě, stále nedosáhly rovnosti v mnoha profesích. Třeba jako hornice, hutnice či dělnice obsluhující na stavbě sbíječku. Bojují také s nepřehlédnutelnými výsledky mohamedáni proti křesťanům, a také politik proti politikovi… Je všechno činěno, aby články, reportáže i tábory lidu s plamennými slovními výpady byly voleny tak, aby se jejich obsah usídlil v hlavách posluchačů. Skoro se obávám připodobnění těchto davů ke stádu vepřů gadarenských, když „vyšedše duchové nečistí, vešli do vepřů. I běželo to stádo s vrchu dolů do moře (a bylo jich ke dvěma tisícům) i ztonuli v moři.“

Zbývá mi doplnit. Aby lité, spravedlivé, rozhodné, nesmlouvavé, … boje nezanikly časovým zapomenutím, měly by se zase zaznamenávat. Protože doba pokročila a humanisté hýří různými nápady, mohla by to některá katedra některé fakulty pojmout vědecky. Třeba zadáním diplomových prací. Ty pak by mohly konkurovat i takovému skvostu diplomové práce, která se dá stáhnout na internetu a která „vědecky“ katalogizuje, jak sprostě hovoří Romové v Rokycanech.