Alexandr Puškin napsal kromě jiného i roztomilou črtu o svém fiktivním příbuzném („můj strýček“), který se jednou roznemohl, a z dlouhé chvíle se rozhodl psát „myšlenky, literární a politické poznámky, satirické portréty a pod.“ Hned na to mu přinesli časopis, v němž našel stať o dramatickém umění od jakéhosi vyznavače romantismu. „Strýček, zavilý klasik, chvilku přemýšlel a napsal: Dávám přednost Racinovi a Molièrovi před Shakespearem a Calderónem, přes pokřik nynějších kritiků.“

Zdrojem komiky je tu strýčkovo naivní přesvědčení, že by svět mohlo alespoň trochu zajímat, koho z dvojice Shakespeare-Molière upřednostňuje on, literárně neplodný rozumbrada. Celá situace je lehce absurdní, a je třeba ji vnímat jako uměleckou zkratku a přesvědčivou nadsázku. Nikdy by mě proto nenapadlo, že budu podobné „literární a politické poznámky“ číst od svých současníků, a to míněné zcela vážně; že se setkám s žijícím autorem, který píše stejně jako Puškinův strýček.

A najednou jsem si - dokonce na doporučení prezidenta republiky - mohl přečíst od politického turisty Ladislava Bátory, že on, jako správný konzervativec, „raději Konfucia než Rousseaua“. A nejen to. Ještě řadu dalších triviálně vymyšlených dvojic, na nichž autor předvádí svůj konzervatismus tím, že vždy upřednostňuje prvý člen před druhým, např. „raději jihočeskou selku než pražskou intelektuálku“, „raději Nixona než Bushe“, „raději Prodanou nevěstu než Odcházení“ (být Smetanovým současníkem, napsal by L. Bátora nejspíš „raději Českou mariánskou muziku než Prodanou nevěstu“).

Pokud prezidenta republiky podobné grafomanské úlety „mimořádně zaujaly“, či pokud je dokonce považuje za „ostře a odvážně“ vyřčené názory, nemá smysl mu to rozmlouvat; je to věc vkusu, a jak známo, vkus je mimo diskusi.

Na pováženou však je, že se prezident nechal Bátorovými názory natolik okouzlit, až docela zapomněl pohlédnout i na Bátorovy činy. Principy se přitom projevují jedině skrze jednání, a je pramálo důležité, co se nám kdo snaží namluvit. Pokud se například kdokoli rozhodne měnit ze dne na den ústavu – a neplatí to jen o Václavu Klausovi na konci roku 2002, myslím tím opravdu kohokoli, pak nemůže být pokládán za konzervativce, i kdyby to o sobě prohlašoval od rána do večera. Také Ladislav Bátora, který byl ochoten kandidovat za nacionalistickou Národní stranu, ztratil (nehledě na to, zda preferuje selku před intelektuálkou či naopak) potřebnou důvěryhodnost, a žádný zodpovědný ministr jej nemůže zaměstnat jako poradce, natož jako náměstka.

Prezident, jak už řečeno, Bátorova minulá angažmá nezkoumá, obhajuje však jeho názory, neboť jsou mu v mnohém blízké. „I já vidím hrozbu v tom, co do lidské společnosti zasel J. J. Rousseau,“ říká kupříkladu. A právě tento ostražitý postoj vůči Rousseauovi opět nelze brát příliš vážně, neboť český prezident působí spíše jako jeden z posledních Rousseauových vyznavačů.

Ne snad, že by i Václav Klaus považoval stát za podvodný podnik, k jehož založení přemluvili majetní nemajetné – to jistě nikoli. Rousseau se však proslavil nejen jako zastánce „původní rovnosti“, ale také jako nejdůslednější reprezentant teorie suverenity. Odmítal proto i Montesquieuovu ideu dělby moci; podle Rousseaua musí být moc suverénní, tj. nedělitelná. Suverenita panovníka má být pouze nahrazena „suverenitou lidu“. Tyto představy neblaze ovlivnily francouzské revolucionáře, a jak poznamenal I. Bibó: „Z tohoto důvodu byl za Francouzské revoluce požadavek dělby moci nejen navržen, ale na základě suverenity lidu také zcela zavržen; a na tom byla postavena všemocnost konventu.“

Zasazuje-li se tedy český prezident za jakousi suverenitu parlamentu, jemuž mají být ostatní moci podřízeny, ocitá se – možná nevědomky – právě na této rousseauovské pozici. Výraz „soudcokracie“, s jehož pomocí se snaží varovat před omezováním suverenity našich zákonodárců, hovoří sám za sebe. Jakobínský teror byl ostatně vysokou cenou za poučení, že vláda zákona se nemůže obejít bez řádné dělby moci.

Není to však pouze „suverenita lidu“ vyjádřená „suverenitou parlamentu“, co může vážně ohrozit vládu zákona. Je to sama představa nějaké „suverenity“ vůbec. Kdyby kterákoli instituce mohla být suverénní, tedy nepodřízená jiné, na sobě nezávislé moci, byl by nástup vlády násilí jen otázkou času. Slovy Hannah Arendtové: „Chtějí-li lidé být svobodní, pak je to právě suverenita, které se musejí zříci.“

Není patrně náhodou, že prezident pocítil poslední dobou značnou náklonnost ke straně, která se k teorii suverenity hlásí už svým názvem, stejně jako jeho učeň Ladislav Bátora, v němž tak nečekaně ožil Puškinův strýček.

Autor je člen ODS