Den nikdy nekončícího boje za svobodu a demokracii

Před třiadvaceti lety jsme se začali zbavovat toho, co více jak čtyřicet let zločinného komunistického režimu dusilo naše osudy, ničilo hospodářství, přírodu, památky, kulturu, co nás vedlo k zaostalosti. S nadšením jsme svrhli totalitní režim a nadechli se svobody. Zbavili jsme se sovětských okupantů, vystoupili z Varšavské smlouvy a RVHP a stali se součástí demokratického světa a jeho struktur, NATO a EU.

Nevěděli jsme však, že komunisté byli na změnu režimu připraveni – sami ji připravovali. Udělali vše pro to, aby se jich "sametová revoluce" nedotkla, aby se nepotrestaly zločiny z období jejich neomezené vlády a následně těch, kteří jim pomohli získat ekonomickou a znovu i politickou moc. Vůdcové "sametové revoluce" jim to, ať z naivity, zbabělosti či osobního prospěchu, umožnili. Naivními byla i většina z nás, opitá revoluční euforií. Ale žvásty našich vůdců, že po vyrovnání se s komunistickým režimem nebyla společenská poptávka, byly jen výmluvou pro jejich selhání. Nejhorším dědictvím komunistického režimu totiž byl a dosud je duchovní a morální rozvrat.

Bylo by hloupé a nespravedlivé nevidět, co se za uplynulých 23 let podařilo. Zbavili jsme se šedi a oprýskanosti, vesnice a města se rozzářily barvami. Památky pomalu vstávají z ruin. Postavily se stovky čističek, do řek se vrací život. Výrobky našeho průmyslu jsou povětšině konkurenceschopné a prodejné na náročných trzích. Naše věda a kultura není izolovaná od Západu. Jsme zdravější díky kvalitnější stravě a zdravotnictví, které je srovnatelné s tím na západ od nás. Životní úroveň je nesrovnatelně vyšší, než byla za minulého režimu. Není pravda, že naše země nevzkvétá; vzkvétá jen pomaleji, než by mohla.

Je sice pravda, že i nás postihuje hospodářská krize, ale kdybychom v posledních letech nežili na dluh, který způsobily především levicové vlády a který musíme krvavě splácet, kdyby se stovky miliard nerozkradly v korupčním prostředí státní správy od malých vesnic po ministerstva za vlád levice i - bohužel - pravice, nebyli bychom v dnešních rozpočtových potížích.

Vládne nám koaliční vláda, která se ve svém prohlášení označila za vládu rozpočtové odpovědnosti, reforem a boje s korupcí. Koaliční spory, rozpad marketingové strany Věci veřejné a žabomyší válka v ODS hrozily předčasnými volbami a předáním moci levici. Třiadvacet let po Listopadu 1989 krajské volby ukázaly, že v myšlení nemalé části veřejnosti vládne představa, že za komunistů bylo lépe, protože byla práce a "jistoty", že obecné blaho musí zajistit stát a že mezi těmi, kdo to zajistí, mohou být i komunisté. Vždyť právě komunistický režim vypěstoval v naší společnosti převládající defétistický postoj pasivního přihlížení a přesvědčení, že se stát postará; toto neblahé dědictví neseme na svých bedrech dodnes. Je dobře, že vládní koalice přes všechny chyby, jichž se dopustila, našla dostatek soudnosti a sil k překonání vlastní krize, schválení rozpočtu, nastartování důchodové reformy a schválení vládního návrhu vyrovnání se státu s církvemi. Důležité je, že vládní koalice neumožnila konání předčasných voleb a předání moci levici, včetně té krajní – komunistické.

Doufejme, že vyhrožování strany LIDEM odchodem z vlády je jen okamžitým zkratem, na který je nutno rychle zapomenout. Je na vládě, aby přiznala a napravila chyby, které by měly nepříznivý vliv na hospodářství i individuální životy mnohých, kteří se ne svou vinou nemohou o sebe postarat, aby začala skutečně šetřit, a ne brát, aby odstranila byrokratické překážky podnikání a aby se vyrovnala s korupcí ve vlastních řadách.

Nejen vláda, my všichni nesmíme zapomenout, že svoboda se těžce získává, lehce však ztrácí. Výročí Listopadu 89 nám připomíná, že boj za svobodu a demokracii nikdy nekončí.

Autor je předseda Konzervativní strany