Býval to pro mne zážitek, když jsem šel na faru a zastihl jsem pana faráře, jak zapisoval do matriky. Objemnou, velkou rastrovanou knihu, měl otevřenou před sebou. Namočil vždy pero do jednoho ze dvou kalamářů a s maximálním soustředěním psal. Úkon zakončil tím, že zápis osušil houpacím savým papírem. Teprve potom se mohlo na něho promluvit. Podle důstojnosti pana faráře a z toho vyplývající důstojnosti aktu zápisu jsem si odvodil nesmírnou důležitost místní matriky. A když měl pan farář dobrou náladu, ukázal mi i matriky staré několik set let.

Poprvé, když jsem byl povinován zaznamenat známky do předtištěného, již částečně vyplněného, rastru třídního výkazu, jsem si uvědomil, co to znamená úřední výkon. Třídní výkaz dané třídy sice nemá jako matrika stanovenou životnost na věky, přesto při zápisu do spisu se skartací padesát let mne doprovázela vždy tréma. Pan farář měl výhodu, zapisoval průběžně. Přesto se mohlo stát, jak se stalo, zaznamenat do matriky jméno jiné, než si rodiče přáli. Až při biřmování v osmnácti letech věku syna se zjistilo, že i když na syna volali Cyrile, jmenoval se Theodor.

V třídním výkazu šlo především o to, aby zaznamenávaná známka se vtěsnala do průsečíku tří parametrů: Jméno studenta, předmět a pololetí. Zrádnost školního dokumentu s předtištěnými obdélníčky spočívá v tom, že se pedagog do správného místa netrefí. Třeba tak, že matematik zapíše známky kolegovi dějepisci. Oprava v takovémto případě není jednoduchá. Do poznámek se musí zaznamenat obsáhlá slovní formulka: kdo opravil, jak opravil, kdy opravil. Je-li ve sboru roztržitých pedagogů více, vypadá pak třídní výkaz jako pomatencovy zápisy.

Je zřetelné, že geometrický útvar obdélník má nezastupitelný význam pro předávání a uchovávání informace. Proto je nutno sledovat, jak se pedagogové různě, někdy s odporem, někdy dokonce i s potěšením snaží své myšlenky do obdélníků předepsaného hlášení vměstnat. Obdélníkový efekt školství přesahuje a objevuje se snad ve všech odvětvích lidské činnosti. Myslím tím: na jedné straně autor a na straně druhé postižený vyplňováním.

Přece každý řemeslník prožívá dobrodružství, když se chce správným číslem trefit do předtištěného obdélníčku daňového formuláře tak, aby do eráru nevkládal více, než jest nutno. S vědomím, že část plodů jeho práce se dávkuje nepřizpůsobitelným lenochům či se ztrácí někam díky obratným manipulátorům s rozpočtem.

Snad největší exploze dotazníků ve škole nastala v období normalizace. Za soustavného skřehotání, že se musí odbourávat přebytečná administrativa, se objevovaly k vyplňování ty nejstupidnější papíry. Jednu takovou blbost, týkala se zjištění původů dětí, dělnických, rolnických i těch ostatních, jsem už popsal. Nemenší zhovadilostí se vyznačovala povinnost zaznamenávat do tematického plánu výchovné cíle. Rozuměj, bolševické cíle. „Každá hodina musí být výchovná,“ troubili nám ze všech stran. A my jak troubové jsme to do archů A3 vepisovali. Jedině kolega Rohovský to vše bral s nadhledem. Vepisoval:

Mendělejevova tabulka – Slavný sovětský vědec

Volný pád – Úpadek kapitalistické společnosti, zejména v USA

Jedy – Americká propaganda, jako jed

Vrh šikmý – Sovětské mírové rakety, americké útočné rakety

Chemické reakce – Potlačení reakcionářů a vítězství pracujícího lidu v Únoru

Do procesu ztráty soudnosti v období normalizace zapadlo i to, že každý pedagog obdržel šestimístné osobní číslo. A k tomu pokyn, že se tímto číslem musí hlásit u nadřízeného. Brblání, co je to za novotu, Rohovský komentoval: „Vítám toto opatření. V době, kdy už každá kráva v družstevní stáji má v uchu zacvaknuté číslo, se mi zdá, že k nám osobní číslo přichází se zpožděním. Vzal fixku a číslo si napsal na náprsní kapsičku svého bílého pracovního pláště. Když jej někdo volal telefonem, hlásil se: „Tady pedagog číslo 365418.“ Rodičům pak vysvětloval, že kvůli imperialistům musí být u nás všechno utajeno: „Já jsem byl před nedávnem na školení o jedech ve školních sbírkách. Odolávám tak snahám o mé zneužití agenty ze Západu.“

O pravé podstatě osobních čísel jsme se dozvěděli až po převratu. Pod osobním číslem byly uloženy pořadače v zamřížované místnosti našeho osobního úřadu. V každém pořadači bylo mnoho složek. V každé složce mnoho formulářů a každý formulář měl mnoho okének k vyplnění. Bylo tam, zda pedagog sloužil v zahraniční armádě, zda byl členem Vlajky či Kuratoria, kolikrát kdo cestoval do zahraničí, zda tam má nějaké známé. Zaznamenávali tam, že byl zdrženlivý v diskusích na politických školeních, že málo propagoval pokrokové ideje mezi rodiči a že uzavřel socialistický závazek, že odpracuje na zkrášlení města 15 hodin a 17 minut.

V popřevratové době je všechno jinak. I ty obdélníčky různých formulářů pedagogové vyplňují rádi a s lehkostí. V podstatě však jde o stejné pitomosti jako za minulého režimu. Jenom místo tematických plánů se spisují školní vzdělávací programy. Píší se výroční zprávy škol se sto stránkami popsaného papíru s mnoha kopiemi, z nichž každá kopie obsahuje mnoho tabulek, aby to všechno zapadlo do základní filozofie otravovat lidi. Inspekční zprávy ústřední inspekce jsou čtivé jako Poučení z krizového vývoje

A nyní k tomu všemu pan ministr přidává registr. Vedle registru motorových vozidel, vedle registru plemenných býků bude ve školství registr pedagogů. Prý je to reakce ministerstva na to, že se nepodařilo vyhodit pedagogy bez kvalifikace, bez papíru, kterým se musejí prokázat, aby mohli vstupovat před žáky a před haranty.

Fanděme mu, protože čísla provázejí každého člověka už od narození. Novorozenec ještě nemá ani dotaženou pupeční šňůru, nikoho ještě ani nezajímá, jak se bude jmenovat a už mu zapisují do příslušného řádku tři kila padesát a padesát dva centimetry.

Domnívám se, že takovýto registr konečně dokáže pozvednout pokleslou úroveň ve školách. Navíc obsluha takovéhoto registru vylepší poměr pedagogů a těch, co pracují ve školství, aniž by vyučovali ze současných 55 : 45 alespoň na fifty – fifty. Dovoluji si i přispět k tomu, co by takový registr měl obsahovat, když už musíme prožívat své životy ve víru čísel a údajů, kolikrát i nesmyslných. Na paměťové medium počítačů se toho vejde podstatně více než do pořadačů, jejich složek a jejich spisů.

V evidenci zřetelně chybí zejména údaje o prarodičích, strýcích a jejich majetku, kdo je kde zaměstnán, co kdo kde může levně sehnat, kdo z rodičů a příbuzných je vlivná osoba, příslušnost k té které straně, na kterého žáka kvůli fotrovi je si nutno dát pozor, čísla občanských průkazů a telefo­nů všech členů rodiny, údaje, kdo v co věří, čísla svršků a směrovací čísla, čísla fotografických přístrojů, jízdních kol a motorových vozidel, čísla linek au­tobusů a vlaků, izobary a převládající proudění větrů v místě bydliště, a samozřejmě také čísla domů a dveří. Přece registr je ta nejdokonalejší forma evidence, nebo ne?

Uvažuji znovu o tom, že opráším svůj letitý zlepšovací návrh, návrh z doby, kdy si Rohovský v rámci vytrubovaného omezení administrativy na školách maloval na kapsu své osobní číslo. Tehdy jsem kritizoval nedostatečnou jednoduchost tohoto čísla a srovnával jsem je s označením záchodového papíru. Ten z Větřní měl napsáno: 627 532 001 001 I. dod. C. Č. 68c/ 25 Poř. č. cen. 5793 200 listů ON 50 6431 Kčs 1,30. A nebyl k dostání.

Úvahu o čipování pedagogů rezervuji pro příště. Mělo by se uskutečnit, aby tak pedagogové všechny informace dostali pod kůží.

Pro cyklus Nejsme jako oni