Ještě pořád doufám, že je to nějaký dvojitý apríl, když je toho 1. 8., ale obávám se, že je to myšleno vážně. Chystaný protest se může vymstít natolik, že učitele nebude brát vážně už vůbec nikdo a vůbec nikdy.

Píšu o zprávě ČTK, která ke mně doputovala z deníku.cz přes společenské sítě: Prvního září čekejte protest. Školské odbory se postaví proti platům učitelů.

Protestovat o prázdninách (školní rok podle vyhlášky MŠMT začíná 4. září 2017), když to nikoho nebolí, a co víc, nikdo si toho ani nevšimne, je megakocourkovský giganápad. Učitelé jsou brutálně podhodnocení, o tom není sporu. Mají mít nikoli 130 procent průměrného platu. Tvrdím, že reálně dvojnásobek, tedy průměrně okolo 50 000 hrubého. A to nemyslím jako hausnumero střelené do větru jako provokaci. To je odhad, který odráží poměr náročnosti (časové i fyzické) a zodpovědnosti ku platům na jiných pozicích ve veřejném sektoru. Ministerstva nevyjímaje :-)

Jsem životu a mnoha lidem vděčný za to, že jsem mohl okusit několik zaměstnání, jež mi byla či jsou koníčkem a nehodlám si stěžovat na to, jak jsou či byla finančně ohodnocena. Ne, nejsem za vodou. Spíš ještě trochu pod vodou, ale co se dluhů za stavbu bydlení a auto týče, hladina se už blíží, takže relativně dobrý...

Začal jsem epizodou programátora ve fakultní nemocnici. Plat jen o málo horší než bych měl jako začínající učitel (učitelství jsem měl čerstvě vystudované). Ale táhlo mě to k popularizaci vědy, konkrétně astronomie nebo spíš astrofyziky, takže ne kvůli penězům, ale z lásky jsem brzy zdrhl na hvězdárnu. Marně mi v nemocnici slibovali přidání. Doufám, že se už na mě nezlobí... programování mě bavilo. Práce s dětmi a mladými lidmi a ještě ke všemu v mém oboru, pro mě ale tenkrát byla a dodneška je přednější. Za léta práce v planetáriu jsem si občas někde ve škole zaučil nějaký ten seminář (i mezinárodní) pro nadané studenty, nebo aspoň vystřihl přednášku pro studenty či děti. Dokonce jsem ve své drzosti zašel tak daleko, že jsem vedl i několik seminářů a školení pro učitele, včetně těch akreditovaných MŠMT. A pořád jsem trousil řeči o tom, že bych si rád někdy pořádně zaučil celou fyziku.

A předloni na jaře to přišlo. Zavolal ředitel gymnázia. Ne že bych neměl všech aktivit až nad hlavu, ale couvnout se nedalo. Jsem panu řediteli neskonale vděčný (a za tuto větu nepožaduji žádnou formu benefitu) za tu příležitost a za to, že mi vyšel vstříc s organizací výuky. Stal jsem se v téměř 50 letech opravdovým učitelem.

O penězích jsem se s panem ředitelem bavit nechtěl. Neměl jsem v úmyslu učit, abych si přivydělal. (Přesto doufám, že předchozí dvě věty nezpůsobí, že od září už budu učit jen jako neplacený dobrovolník.) Chtěl jsem si zaučit, chtěl jsem vyzkoušet všechny ty nápady, jak to dělat „jinak“ a zajímavě, použít všechny ty zkušenosti a nápady kolegů (dnes už jim tak smím říkat), které jsem pochytil na učitelských konferencích a dílnách, které jsem už pár let předtím s gustem obrážel. Mimochodem fyzikáři je pořádají a navštěvují ve svém volném čase. A fyzikářů, kteří nevynechají žádnou takovou příležitost, jsou nejméně dvě stovky a další vysoké stovky jsou těch, kteří sice vynechají, ale svůj volný čas vyplňují přípravou na učení jinde. A učitelé jiných oborů na tom budou podobně. To není naivní sen. To vidím kolem sebe.

Nad výkony svých žáků, kteří sami sebe někdy neváhají označit za studenty „výběrové školy“, občas vzdychám, ale učím s radostí a nadšením. Mám úvazek jen 29 procent. Dva dny v týdnu, celkem 6 vyučovacích hodin, tři paralelní třídy v jediném ročníku. Jen dvě přípravy pro všech 90 studentů týdně. Asi sen každého učitele. S plným úvazkem v mém hlavním zaměstnání to je ale na doraz. Chvílemi jsem veverka v kleci. To nejmenší je připravit si výklad. V mém případě spíš otázky – oblíbil jsem si metodu návodného výslechu, což je časově i fyzicky náročné neboť studenti zkoušejí kontrovat protiotázkami, často s jasným cílem svést diskusi někam jinam, nehledě na to, že někdy se diskuse zvrtne ve vřavu, kterou je obtížné uklidnit a ještě do zvonění stihnout učinit nějaký závěr. Jednu přípravu doma za hodinu stihnu. Časově náročnější je příprava pokusů ve škole, řekněme 2 hodiny? Ale nedělám je každou hodinu. Jen skoro každou. Úplně nejvíc si naběhnu, když dám písemku. Za dvacet minut to mají hotové. A já pak každou třídu 1,5 hodiny opravuji (to jsou tři minuty na jeden test) a půl hodiny jim to zapisuji do elektronického systému (klidně mi řekněte, že jsem v ovládání počítače pomalý, programátorem jsem byl v roce 1994). Celkem 6 hodin za jedinou písemku. Opravdu mám, když se to všechno sečte, úvazek 29 procent?

To není stížnost. To je ilustrace toho, že práce učitele není omezená něčím jako pracovní doba nebo doba pobytu ve škole. A to nebyla řeč o nějakých dozorech na chodbách a konzultacích pro studenty, již nestíhají, něco zanedbali nebo se jen chtějí na něco zeptat. O třídnictví za pár stovek také nemluvě. Zato by měla být řeč ještě o nějakém tom výchovném působení na budoucí generaci, že?

Učitelské povolání je extrémně náročné a z hlediska budoucnosti národa extrémně zodpovědné. A finanční ohodnocení ostudně neadekvátní. Na argument, že řada učitelů není „tak dobrých“ nebo dokonce „vůbec dobrých“ či snad je „špatných“, mám odpověď, na kterou nemám patent, ale která je logická a všem snad jasná. Lékaři (protesty přijímám) či soudci, kteří mají dobré platy, vděčí za své vzdělání (kromě vlastní píle) učitelům. Samozřejmě také advokáti, ajťáci, bankéři etc. Dosaďte jakékoli dobře honorované povolání. (Je pozoruhodné i smutné, že nejvíc práce měli učitelé vždycky s těmi, kteří tvrdí, že jim škola nic nedala.) Učitelé si zaslouží stejné ohodnocení, a pokud je dostanou, přitáhne to do školství a ke studiu učitelství ty nejlepší. A to se určitě vyplatí. Rozhodnout o tom ale musí politici.

Jenže jak toho docílit? Protestem o prázdninách a jakousi diskusí se zástupci vlády (kteří budou pozváni a možná i přijdou) dva měsíce před volbami určitě ne. K čemu asi bude cokoli, co slíbí zástupci ministerstva, které je více méně v rozkladu (byť ne kvůli školám, ale kvůli profesionálnímu, potažmo komerčnímu tělocviku)? Ministerstvo financí je také ve stavu údržby a při ne úplně nepravděpodobné variantě dlouhých povolebních jednání vlastně není na obzoru ani rozpočet na příští rok. Natož pak politici ochotní přidat učitelům. Za tohoto stavu učitelé z „protestu“ vyjdou jako sbírka neškodných mamlasů, kteří pořád berou ohledy a dupnout ve správnou chvíli si nedokážou. Podkopává to navíc vyjednávací pozici do budoucnosti.

Protestovat a vyjednávat se má rok po volbách. A stávkovat v době maturit. Pak přestanou být učitelské platy politikům lhostejné a lidem k smíchu nebo lítosti.