Obsah a formy výuky jsou obrovskou výzvou a zastiňují všechny dnes zdánlivě největší témata lidstva

Historie se sice označuje za učitelku života, nicméně jistý bonmot praví, že jediné poučení z historických dějů spočívá v tom, že se z nich nikdo nikdy nepoučil. Striktně vzato, uvedené poučky stojí v příkrém rozporu. Reálně však spolu nějak koexistují po tisíce let.

Po listopadu u nás probíhá setrvalá diskuse, co a jak o nejnovějších dějinách učit na školách. Zaznívají nářky, že v mnoha třídách se žáci v dějepisu dostanou nejdále někam do druhé světové války, přičemž skluz vznikl hned na počátku, kdy výuka neúnosně dlouho uvízla v pravěku.

Ovšem zpoždění má prý ještě jedno, méně lichotivé zdůvodnění: neochotu kantorů navozovat palčivé otázky nedávné minulosti a dostávat se kvůli nim do střetu nejen s žáky, ale též s jejich rodiči. Přitom zejména detailní rozbor komunistického režimu, jeho zločinné podstaty, by podle mnohých nové generace lépe připravil i na jejich život občanů či voličů.

Jistě, znalost nedávné minulosti u nás i v okolním světě je nesporně zásadní. S apelem, aby v osnovách zaujímala větší prostor třeba na úkor perských válek nebo středověku, lze v principu sotva nesouhlasit.

Ale přece jen, námitka by mohla znít následovně: Volby se točí kolem jiných, aktuálních témat, do rozhodování voličů hodně promlouvá marketing a jedinou stranou, jež vystupuje se zásadně odlišnou interpretací minulého režimu, jsou komunisté, kteří mají nyní nakročeno do politického propadliště. Pro současné žáky a žákyně komunistická éra představuje pouze jednu z mnoha historických etap – únorový puč, sarajevský atentát a Bílá hora jim splývají v kategorii „kdysi strašně dávno“. Nemá smysl nad tím hořekovat, jedná se o přirozený proces.

Přehled o viditelném světě

Celý soudobý model vzdělávání vychází z ideálů osvícenství. Člověk má dle nich obdržet přehled o světě, v němž žije, o jeho matematických a fyzikálních zákonitostech, o přírodě a lidských dějinách. O viditelném, materiálním světě, náboženství bylo v tomto paradigmatu vytěsněno do soukromí. Přitom kam se dnes jedinec podívá, zuří nějaká válka, zpravidla nějak – přímo či nepřímo – nábožensky motivovaná. Nemělo by se tedy v osnovách ubrat něco z fyziky a chemie, byť bez nich se též žádná válka neobejde, a přidat něco religionistiky? Výuky nikoliv ve smyslu poskytnutí základů víry nějakého konkrétního náboženského směru jako za starého Rakouska, ale jako přehledu o všech hlavních světových věroukách včetně islámu. Vždyť jak se má občan jinak vyznat třeba v blízkovýchodních poměrech a ve volbách vybrat stranu, která ve svém programu dokázala vůči této neuralgické oblasti světové politiky narýsovat tu nejlepší zahraničněpolitickou linii?

Osvícenský model se každopádně dávno zhroutil pod tíhou gigantického rozvoje vědy a techniky, ale též kumulace dějin, jež nastala od dob Voltairových. V 18. století byl svět v zásadě prostý a přehledný. A pomalý. První zprávy o americké Deklaraci nezávislosti, vyhlášené 4. července 1776, dorazily do Londýna 10. srpna. Plachetnicí, rychleji se to tehdy nedalo zařídit. Parní stroj byl tenkrát ještě v plenkách. V britských novinách se tak ona docela zásadní informace o odtržení významné kolonie začala objevovat až kolem poloviny srpna.

O zrodu Spojených států amerických se učit dá. Jak ale učit o jaderné fyzice a jejích praktických důsledcích? O Hirošimě a Nagasaki? O Dukovanech a Temelínu? Přičemž dostavba Dukovan tvoří jednu z hlavních náplní české politiky. Ale kolik poslanců parlamentu dovede vyložit princip štěpení atomového jádra?

Demiurgové a neználkové

Dle amerického politologa Roberta Dahla „zvýšená dostupnost informací ještě nemusí vést ani k větší politické kompetentnosti občanů“, ani k vyšší úrovni porozumění – „širší škála, složitost a rostoucí množství informací, to vše klade zvýšené požadavky na lidské schopnosti“. Dahl proto na prahu nového tisíciletí vytyčil demokratickým zemím jako naléhavý úkol vylepšení institucí občanského vzdělávání. Své varování formuloval ještě před rozpukem sociálních sítí, po nichž se zpravidla „tornádovitě“ valí nesourodá směs informací, často „filozoficky“ zarámovaných některou z konspiračních teorií.

Jisté, byť problematické řešení nabídl lidstvu Steve Jobs, jenž ho osvobodil od potřeby znalosti fyzikálních procesů a složitější matematiky. Dal mu chytrý mobil, uživatelsky přívětivý, ovládaný intuitivně dotekem na symbolické tvary. Pro vyjádření přízně stačí ťuknout na srdíčko, ne se ptát, jaký je kód pro jeho zobrazení. Avšak Jobs pravil i toto: „Nechci průzkum trhu, protože lidé nevědí, co chtějí, dokud jim to neukážeme.“ Svět se tak dělí na demiurgy Jobsova typu, schopné vymýšlet a dobře prodávat sofistikované technologie, a na masu neználků, v podstatě otroků, ovládaných, aniž si toho všimli.

Tím spíš ale obsah a formy výuky představují obrovskou výzvu, přesahující problémy spojené s klimatickou změnou nebo dluhovou propastí vyvolanou covidovou pandemií.

Autor je politolog

LN, 30.6.2021