Dohadům okolo nového písma se moc nevěnuju, jen čas od času ke mně něco pronikne a vyvolá to zaprášené vzpomínky na má školní léta, takže dostávám chuť vraždit…

(BTW, Novinky, hraju počítačové hry 28 let, a přesto nevyhazuju do povětří paneláky. Jestli mám z něčeho chuť vraždit, tak to jsou zážitky ze základní školy… Ale to jen tak na okraj, až zase napíšete nějakou takovou vocasárnu.)

Učil jsem se psát tou „starou dobrou“ metodou… Totiž ještě před nástupem do školy jsem se naučil číst tiskací písmena, a – logicky – jsem se je naučil i psát. Pak jsem přišel do školy a musel jsem se naučit něco úplně jiného, totiž psací písmo. Inkoustovým perem. Ano, to psací písmo, které (udělejte si anketu mezi přáteli) naprostá většina už nepoužívá, úspěšně ho zapomíná (jak se píše psací velké Q?) a nemá příležitost ho číst?

Prý by se děti měly učit psací spojité písmo (které pak nepoužijí, ale co, to se dá vztáhnout na dobrou polovinu školní výuky), protože to napomáhá rozvoji jemné motoriky. K tomu, dovolte, bych něco řekl…

Výuka psaní u mne probíhala tak, že jsem napsal něco do sešitu, učitelka to škrtla a připsala: „Nečitelné! Napsat znovu!“ Takže jsem totéž psal ještě jednou. Graficky úplně stejný výsledek. I učitelka připsala stejné: „Nečitelné, přepiš!“ Tak jsem tu samou kokotinu přepisoval potřetí. S výsledkem, kdo by to řekl, naprosto stejným! Pak ji to přestalo asi bavit, takže mi třetí verzi uznala, ale hned za dva dny jsme znovu něco psali a celá story se opakovala.

O víkendech jsem musel přepisovat pasáže z knížek. Dvě stránky. O prázdninách dtto. Výsledek? Písmo bylo stále „rutinnější“, což rozhodně neznamená, že bylo „úhledné“…

Cítil jsem, jak mám jemnou motoriku neskutečně posílenou! Bohužel, jediným výsledkem byl rukopis stále horší a horší, čím dál uvřískanější učitelka (když jí nepomohlo ani domlouvání, ani ječení, sáhla k zesměšňování – inu, Makarenko hadr!) a narůstající frustrace. Ideální kombinace, doporučuji i vašim dětem! Napíšete sloh za 1, ale „kvůli rukopisu“ vám dá učitelka za 3…

Ještě k tomu zesměšňování – pamatuju se, jak se mi vysmívala, že „si snad myslím, že jednou za mě budou snad psát počítače, ale to se mýlím“. Nemýlil jsem se. Až se budete divit, kde jsem se naučil nechávat oponenty v jejich omylu a počkat si třeba roky na to, abych mohl říct: „Já měl pravdu“, tak hledejte tady…

Ve čtvrté třídě jsem se vzepřel a začal jsem „psát tiskacími“. Lépe řečeno jsem si, snad jako každý, vytvořil vlastní písmo, které kombinovalo znaky z tiskacího a psacího, a s tím jsem vydržel dodneška.

A co na to moje jemná motorika? No, ve čtyřiceti letech pájím integrované obvody v pouzdrech LQFP se 144 nožičkami, 0.5 milimetru každá, rukou. Stačí to jako ilustrace jemné motoriky? Ale neřekl bych, že ji mám díky stále opakovanému frustrování krasopisem; spíš navzdory. (Ex post poznámka: ne, souvislost mezi krasopisem a pájením není, jen mě nenapadl jiný vhodný příklad k demonstraci jemněmotorických schopností.)

Plus ještě jednu poznámku bych měl.

Škola člověka naučí spoustu věcí. Mnoho je naprosto neužitečných (ale aspoň nějak potrénují hlavu), spousta je zbytečných a spousta nesmyslných. Na druhou stranu jsou věci, které vám škola nedá. Tedy – dneska možná některá ano, mně socialistická ne. A kdybych měl udělat hitparádu toho, co mi škola nedala, ačkoli mi to dát mohla a měla, protože mi to v životě chybí, tak s obrovským náskokem vede, tramtarará, schopnost mluvit před lidmi.

To není jedna schopnost, to je mix mnoha dovedností: člověk musí umět mluvit (a to se dá naučit). Člověk se musí umět vyjádřit. Musí se zbavit ostychu a trémy. Musí se naučit svou promluvu rozvrhnout. Nic z toho mě škola nenaučila, v životě mi to kurevsky chybělo a musel jsem se to učit sám, v dospělosti, a poměrně těžko.

Když jsem učil na VŠ, viděl jsem to i na studentech – nebyli zvyklí říct souvislejší projev třeba na deset vět. Někteří to ani nedokázali. Nikdo to po nich nikdy nechtěl. Nikdo po nich nikdy nechtěl, aby si stoupli před lidi a něco říkali. Tohle tedy zjevně nechybělo jen „za nás“, ale chybí to ve škole furt!

Apeluju na čtenáře: pokud studujete a máte možnost zapsat si jeden semestr nějakých „prezentačních dovedností“, udělejte to, i když studujete na programátora, pyčo! Mastit kód se naučí každý, ale kdo o tom umí poučit ostatní, ten vyhraje, i kdyby nebyl nejlepší. (Názorný příklad máte před očima: David Grudl možná není úplně nejlepší PHPčkař pod českým a slovenským sluncem, ale to, že umí mluvit, ho posouvá asi tak na dvě míle před ostatní dobré vývojáře, kterým nezbývá, než Grudlovi nadávat v komentářích na Rootu).

V životě by mi mnohem víc prospělo věnovat tři roky školy mluvení před lidmi, než krasopisu. A to je asi to nejdůležitější, co bych chtěl k debatám okolo Comenia Scriptu podotknout. Dle mého je poměrně jedno, jaké přesně písmo dítě používá, důležitější je, aby se umělo vyjádřit.

Převzato z webu Misantropův zápisník se svolením autora