Centrum každého města má asi svůj koeficient „Počet institucí ku počtu parkovacích míst“.

Naše město je městem techniků. V kontrastu k tomu však stále úzkostlivěji na svém vnitřním středověkém půdorysu svírá většinu k životu důležitých institucí: úřadovny magistrátu, státu i policie, Městský dům, galerii, knihovnu, poštu i některé lékařské ordinace. Čím víc v prostoru natlačených institucí, tím míň parkovacích ploch. Něco spolkne sama instituce a tak jen skrovný počet míst zůstává pro občany jinak poměrně roztahaného téměř padesátitisícového města s obdobným spádem přilehlého regionu.

Babičce je letos 85 let a má těžkou osteoporózu. Používá chodítko a daleko sama nedojde. Stále však chce řídit své věci sama. Zajímají ji také besedy, výstavy i jednání zastupitelstva. Má podstatné připomínky dané nadhledem mimořádné historické i osobní zkušeností, takže na mnohé akce je zvána, přispívá do místního tisku.

Jak ji tam však dostat?

Není bezpečné v dravém provozu parkovat u krajnice a vysazovat seniora s chodítkem, který by spíš potřeboval přes pochod terénními nerovnostmi a skrz výtahy doprovod.

Jediná parkovací místa, která zůstávají volná, jsou místa pro hendikepované.
K těm je však zapotřebí tzv. průkazka občana se zdravotním postižením (ZTP). Přiznání podléhá složitému posudkovému řízení, na kterém participuje Úřad práce i Správa sociálního zabezpečení. Proces je velmi zdlouhavý a v mnohém připomíná Pohádku o slepičce, která nesla vodu kohoutkovi, ale než vším prošla, voda už nebyla nic platná.
Je třeba podat žádost - obdržet vyzvání k vyšetření u praktika - čekat na posudek posudkového lékaře (který se s pacientem osobně nesetká, je jich málo – a tak se snaží něco vyrozumět z často útržkovitých zpráv specialistů…kolikrát střelí vedle, by zasloužilo studii) a pak ale ještě čekat na Rozhodnutí úřadu na základě tohoto posudku. Náš 89iletý dědeček dopadl jako kohoutek v pohádce. Rozhodnutí o přidělení ZTP se nedočkal, v průběhu přetahování mezi Úřadem práce a OSSZ se řízení rovnou překvalifikovalo na posuzování plné závislosti a on zemřel.
Babička se zatím drží.

Zásadním kamenem úrazu se ukázalo být už samotné vyzvedávání obsílek z Úřadu práce. Babička totiž neslyší zvonek, ovšem i kdyby ho slyšela, ani k těm vrátkům bez opory po schodech křepce neseběhne. A u žádné ze dvou pošt nebývají volná parkovací místa.

Průkaz je tedy třeba vyřizovat v zastoupení, což byl náš neúspěšný pokus číslo 2.

Posudkový lékař z něčeho vyrozuměl, že pacientka je schopna ujít s chodítkem kolébavou chůzí do 150 m. Nárok na ZTP nepřiznal - pouze nárok na průkaz TP (tělesně postiženého).
Úřad práce aniž bral v potaz, že ve městě volná parkovací místa do 150 m od velké části potřebných institucí nejsou, tedy udělil také jen průkazku TP.

„A k čemu je to dobré?“ vyzvídá babička na ÚP telefonicky.

„Můžete mít přednost na úřadech. A u lékaře.“

„Třeba na poště? Nebo na městském úřadě?“ ptá se seniorka s nadějí. Ale sama dodává: „Ještě jsem však neviděla automat na lístečky, který skenuje průkazky TP. …A na městský úřad je stejně přednost s objednáním.“

„No, to je pravda…a já ani nevím, zda česká pošta je úřad, „přiznala úřednice.

A u lékaře pořadí pacientů určuje lékař, který má přec jen o něco lepší přehled o zdravotním stavu lidí v čekárně, než Úřad práce. Takže k čemu TP vlastně je?

„No ale…tak abychom neurazili - my si ten TP vyzvedneme,“ rozhoduje babička.

„Dobrá,“ říká úřednice. „Musíte mi ale sama přijít tu průkazku podepsat.“

„Ale jak se k vám dostanu?“ připomíná babička. „Vždyť u vás nebývá volné parkování. Posledně jsme parkovali až u kina, to je víc, než 150 metrů.“

„Víte co, ´´ říká ochotně pracovnice. „My tam tedy za vámi s tím doběhneme, děláváme to tak.“

Komický příběh konkurující Hlavě XXII má druhou rovinu. Náš stát neumí oddělit dvě kategorie – ZTP jako takovou a nárok na parkování v místě pro hendikepované bez nároku na další přednosti, slevy či příspěvky.

A tak parkovací plochy pro hendikepované mnohde zejí prázdnotou, zatímco občané o berlích a staří lidé docházejí s obtížemi ze vzdálených parkovišť nebo dočasně či navždy rezignují na občanský život.

Proč nárok na parkování pro hendikepované nepřiznat širšímu okruhu lidí, kteří se špatně pohybují ať už dočasně, např. po vážných úrazech, nebo trvale pro pokročilý věk? Proč nenajít cestu, jak tento proces pružně administrovat? (Např. posudkem traumatologického centra, s omezenou platností?)

Proč na ně nemůže mít na požádání nárok kategorie seniorů, kteří dosáhnou vysokého věku (např. nad 85 let), za účelem dopravy na úřady, k lékaři ale i na nákupy? Aby nebyla přetížena posudková služba, mohlo by být toto privilegium zpoplatněno, aby nebylo zneužíváno těmi, kdo ho nepotřebují. To by nebránilo seniorům žádat i dosavadní bezplatnou cestou přes posudkovou službu, pokud to chtějí podstoupit - nebylo by však nutno čekat na udělení ZTP, ke kterému dochází bohužel občas až posmrtně, a bylo by to také mnohem důstojnější. Ušetřilo by to nekonečný úřední šiml i Českou poštu.

Ministerstvo práce a sociálních věcí má Radu pro seniory. Vláda má dokonce vládní Politiku stárnutí.

Vzhledem k nevelkému počtu seniorů, kteří v křehkém vysokém věku jsou ještě aktivní, by přidělení oprávnění k aspoň krátkodobému parkování snad neznamenalo velký tlak na parkovací místa pro hendikepované. Také města sama by mohla mít vyhrazena parkovací místa k dopravě seniorů (dejme tomu 20 minut parkovacího času k doprovodu seniora na místo a pak k jeho naložení). Staří lidé by mohli dostávat toto privilegium místo obligátní kytky k životnímu jubileu, i s přihlédnutím k jejich zdravotnímu stavu - pokud ještě mají to štěstí, že žijí ve své rodině a příbuzní je mohou dopravovat do institucí a do společnosti. Jsou to naši předchůdci, budovatelé naší současnosti, a snad si to zaslouží.

Je snad ale také zájmem společnosti integrovat seniory a umožnit jim být aktivní co nejdéle. Motivovaní a zkušenosti předávající občané jsou pro stát snad víc žádoucí než ti rezignovaní, dívající se již jen doma pasívně na televizní obrazovky - či hůře do stropu, v ošetřovatelské péči.