Mše ve svatém Vítu skončila, smuteční automobil odvezl ostatky na Orlík a Karel Schwarzenberg, obecně známý jako „kníže‟, s konečnou platností splynul s historií. Nevím, jaký bude mít náhrobek, pokud nějaký mít bude. Před časem jsem viděl na webu fotku náhrobku z jakéhosi jihoslovanského hřbitova. Do náhrobního kamene byla sochařem zpodobněna rodina, velmi realisticky, jenom z jejího otce tam nezbylo nic. Do kamenné desky byl vyřezán otvor ve tvaru siluety. Jako kdyby tam ten muž vytesán byl, ale najednou zmizel, odhmotnil se, vytěkal. Chápal jsem tu symboliku jako mimořádně silné vyjádření podstaty odchodu – i tak se smrti říká. Člověk odejde. Byl, a najednou není. Zbude po něm mezera, prostor, který vnímáme tak, že v něm cosi chybí. Po každém z nás takový prostor zůstane, nebude to ale navěky. Naopak, někdo odejde a otvor se prudce smršťuje a po krátké době nikoho nenapadne, že něco chybí.

Karel Schwarzenberg začal chybět hned, kdy ho nemoc odsunula do ústraní. Náhle jsme přišli o jeho komentáře veřejného života. Zdaleka ne každému jeho názory seděly a on sám je nikdy neformuloval tak, aby se někomu zalíbil. Byl sám svým proudem. Obecně byl vnímán jako liberál nebo dokonce progresivista. Ministrem zahraničí byl za zelené. Přesto neváhal spolu s Tomášem Petříčkem a Lubomírem Zaorálkem sepsat kritiku Izraele kvůli jeho politice na palestinském území. Rád opakoval, že je tak starej dědek, že si může dovolit říkat pravdu. Jenže jenom v tom to není, on stál na svém i dávno v době, kdy měl do kmetského věku daleko.

Zůstala po něm mezera. Bude se zacelovat dlouho. Zdaleka ne každý mu fandil, nicméně je asi jen málo lidí, kteří ho nevzali na vědomí. Byl zjevení. Byl to kníže a to v našem prostředí provokuje. Víc než sto let uplynulo od pádu monarchie a přesto přežívá v obecném povědomí pojetí šlechty jako nepřátelského elementu. Stojíme za Rumcajsem, Mankou a Cipískem proti zlému knížepánovi. Najednou bác ho a máme tu knížepána lesníka, který pro své Rumcajse a Manky dělá první poslední a vůbec mu nevadí, že se na něho někteří ošklíbají. Byl jako zjevení z jiného světa, jako by byl Marťan. Jeho bytost nás svazovala jednak s minulostí, jednak s pojetím Západu, jak jsme si ho vysnili v šedivém koncentráku za železnou oponou. Nejen to. Choval se spíš jako Rumcajs než jako knížepán. I to někoho dráždilo. Jak to, že se knížeti promine jadrné slovo, kdežto Zemanovi ho vyčítají? Nedá se to vysvětlit. Kdo to nechápe, není mu pomoci. Knížetem se musíte narodit, ale ani to nestačí. Musíte být Marťan, absolutně svůj, a při tom neztratit vlídnost a porozumění. Aby se vám tohle povedlo, na to musíte být Karel Schwarzenberg.

Je vysoká míra pravděpodobnosti, že k tak zásadně nepravděpodobné shodě dochází v dějinách jen jednou. To skončilo navždy.

Psáno pro Poslední slovo, LN 11.12.