Vážený Michaile Sergejeviči,

píšu Vám a skoro mám pocit Taťány z Puškinova Oněgina. Víc prostě nemohu, a to Vám nepíšu poprvé... Pamatuji si přesně, kdy to bylo: to jste skončil v čele SSSR.

Byla zima ‘91/92, Vaše země zanikla. Prakticky bez jediného výstřelu, což bylo vlastně po generace i u nás skutečně nepředstavitelné. Ale stalo se. A já nepochyboval ani v nejmenším, že díky Vám.

Ne to, že SSSR skončil na smetišti dějin. To byl výsledek kolotoče dějin, který jste spustil. Ale samotný fakt, že se to obešlo bez válečného konfliktu. To byla Vaše zásluha spolu s Ronaldem Reaganem a Georgem Bushem.

Právě s nimi jste se spolupodílel na ukončení studené války a za to Vám už tehdy patřil můj dík. Vnímal jste dobře, že hrozba celosvětového jaderného konfliktu doběhla tenkrát už do cílové rovinky.

Pro Vás to bylo naprosto nepřijatelné riziko. Proto jste to nebezpečí prostě krok za krokem postupně eliminoval. I za cenu pro politika nejvyšší oběti, tj. zániku vlastního státu. Získal jste za to můj obdiv, a proto jsem Vám tehdy vyseknul svoji poklonu.

Plným právem, protože já mohl následujících 30 let prožít v míru. Bylo to štěstí, které mnozí jinde za ty roky neměli. Během posledních 6 měsíců je tohle uvědomění ještě palčivější.

Jeden z Vašich nástupců v Moskvě začal otevřenou válku proti státu v těsném sousedství. A v rámci odstrašování se dokonce nezdráhá zase používat jadernou hrozbu. Právě kvůli němu se tak znovu zcela hmatatelně zhmotnila.

Chápu, že už jste se dál nedokázal dívat na to, jak troskách leží všechno, čemu jste zasvětil svůj život. V úctyhodných 91 letech už jste to prostě neměl zapotřebí.

Nezbývá mi než znovu před Vámi alespoň sklonit hlavu.

Na rozloučenou

V úctě

Pavel Bouda