3.3.2024 | Svátek má Kamil


ROZHOVOR: Suverénní Češi i Evropa

19.11.2009

S profesorem Jiřím Přibáněm o pravomocích předaných Bruselu, možnosti vystoupení z EU, plzeňské aféře a české posedlosti akademickými tituly.

V úterý 3. listopadu 2009 vynesl Ústavní soud konečný nález ve věci Lisabonské smlouvy, proti kterému není odvolání. Jaké zásadní sdělení nález obsahuje?

Ústavní soud jasně politikům sdělil, že není místem pro nekonečné polemiky a že napříště nebude tolerovat, aby se ústavních procedur zneužívalo k politickým obstrukcím. Navíc jasně zformuloval ústavní pravidlo, podle něhož prezident má povinnost bezodkladně ratifikovat mezinárodní smlouvu, která byla sjednána jím nebo vládou z jeho pověření. Tím se potvrzuje, že prezident nemá v ratifikačním procesu právo veta, kterým by mohl zvrátit například vůli demokraticky zvoleného parlamentu. V parlamentní demokracii má prezident v ratifikačním procesu protokolární roli. To znamená, že nemůže vystupovat proti vůli demokraticky zvoleného parlamentu a vlády, která je parlamentu odpovědná.

A kdo tedy hájí suverenitu státu?

Prezident je hlava státu a podle české ústavy zastupuje stát navenek, což ale nelze vykládat tak, že by měl mít rozhodovací pravomoc v zahraniční politice. Představy o prezidentovi jako posledním strážci politiky, který může vlastním rozhodnutím potlačit vůli vlády nebo parlamentu, se v politické a právní literatuře hojně objevovaly například během krize německé Výmarské republiky. Významný právník a filozof Carl Schmitt tehdy tvrdil, že prezident musí hájit německý stát případně i vyhlášením výjimečného stavu a omezením parlamentní demokracie. Nepřekvapí, že Schmitt později obhajoval Hitlerův ústavní puč a až do konce 30. let otevřeně podporoval nacistický režim. Tyto Schmittovy myšlenky naštěstí dnes nikdo nebere vážně, pomineme-li tedy země jako Venezuelu nebo Singapur, kde pro bývalého premiéra vymysleli funkci „ministerského mentora“. Za hlavní znak ústavně demokratického státu a politiky se naopak považuje systém vzájemných brzd a rovnováh, ve kterém nemůže zcela převládnout ani vůle zákonodárce, ani vůle vlády a prezidenta nebo rozhodnutí Ústavního soudu. V případě smluv omezujících státní suverenitu spočívá tíha ratifikačního procesu především na vládě a parlamentu, který takovou smlouvu musí schválit ústavní většinou. Je paradoxní a zároveň nebezpečné, že z takto schválené smlouvy posléze prozatímní vláda vyjednala na evropské úrovni úplnou výjimku z Listiny základních práv, a to v reakci na prezidentovu totální ústavní obstrukci. Pokud hovoříme o rizicích „depolitizace“ nebo o „postdemokracii“, asi bychom stěží hledali jejich výmluvnější příklad.

Co si myslíte o větě pana prezidenta, že Česká republika o svou suverenitu přišla 3. listopadu 2009 v 15 hodin?

Suverenita je možnost prosazení politické vůle ve vnitřních i vnějších vztazích státu, takže Česká republika může svou suverenitu dobře prosazovat i v rámci evropských institucí. Kdybychom ten výrok vzali zcela vážně, tak i přes částečné změny zavedené Lisabonskou smlouvou stále nejvíc suverenity ztrácejí velké země jako Velká Británie nebo Německo. Tyto země ztrácejí kvůli přepočítávání hlasů daleko víc suverenity než menší země.

Ale přesto jsme některé pravomoci do Bruselu přece předali...

Vstupem do EU v roce 2004 jsme nepochybně předali některé pravomoci evropským institucím. V tom spočívá unijní princip tzv. dělené suverenity, kdy se rozdělí oblasti, v nichž nadále platí ústavní suverenita členských zemí, od oblastí, ve kterých pravomoci vykonávají evropské instituce na základě unijního práva. Nesmíme však zapomínat, že z principu dělené suverenity logicky vyplývá i další princip tzv. sdílené či slité suverenity (z anglického výrazu „pooled sovereignty“) na evropské úrovni, podle něhož se členské země aktivně zapojují do fungování unijních institucí. Navíc si kdykoli naši státní suverenitu můžeme zcela vydobýt nazpět tím, že vystoupíme z Unie.

Lze tedy v dnešním globalizovaném světě stále ještě hovořit o státní suverenitě? Není toto slovní spojení již zavádějící?

Myslím, že je jenom dobře, když nyní Ústavní soud ve svém nálezu potvrdil, že EU je zcela zvláštní a historicky jedinečnou organizací, která funguje na těchto principech dělené a sdílené suverenity. V tomto smyslu lze říci, že skutečně žijeme v „postsuverénní“ situaci, což neznamená, že bychom suverenitu nějak nenávratně ztratili. Ještě důležitější je, že soud odmítl odpovědět na „politologický dotazník“, v němž senátoři podporováni prezidentem žádali, aby soud jednoznačně určil, co to je „svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát“. To je práce pro právní a politické filozofy a teoretiky, nikoli pro ústavní soudce.

Kdy se vůbec pojem suverenity zrodil?

Historicky se pojem suverenity zpravidla spojuje s Hobbesovým Leviathanem, ale již Machiavelliho Vladař je suverénem v tomto smyslu: není součástí politické obce, ale zvnějšku jí vnucuje svou vlastní vůli a řídí ji bez toho, že by byl komukoli odpovědný nebo podřízený. Tento pohled na politiku a právo se v Evropě prosadil po tzv. vestfálském míru v 17. století a přetrval do 19. století, kdy se suverénem namísto panovníka postupně v jednotlivých zemích stával národ. Tady je třeba hledat počátky suverenity národního státu, která vedla v Evropě na jedné straně k demokracii, ale na druhé straně zrovna tak k nacionalismu, etnické nenávisti a genocidě. Poválečný projekt evropské integrace bezpochyby od samých počátků omezoval suverenitu národních států z bezpečnostních důvodů. Jakmile v rámci hospodářské spolupráce kontrolujete výrobu oceli a těžbu surovin, kontrolujete zbrojařský průmysl. S omezením této strategické národní suverenity, v mezinárodní rovině garantovaným NATO, vždy souvisela i úzká politická a právní spolupráce. Ruku v ruce s tím však došlo k posílení základních občanských práv obyvatel těchto zemí. S každým omezením suverenity je tak spojen očekávaný prospěch, ať se jedná o důkladnější ochranu práv a svobod, vyšší míru blahobytu, nebo například jenom o volnost v cestování.

V jednom z komentářů pro Lidové noviny jste uvedl, že by měl prezident Lisabonskou smlouvu podepsat a pak by mohli senátoři iniciovat změnu ústavy, aby mohlo být u nás provedeno referendum o vystoupení z EU. Der Standard 4. 11. napsal, že kdyby nebyl Klaus zbabělec, tak by vystoupení z EU inicioval...

Podle mě by bylo dobré ústavu doplnit i o možnost, že z Unie lze vystoupit, a to jedině na základě referenda. Odpovídalo by to i textu Lisabonské smlouvy, která jako historicky první smlouva tuto možnost výslovně upravuje. Pokud se odpůrcům Unie podaří přesvědčit občany, že naše republika bude silnější, demokratičtější, méně zkorumpovaná a nezávislejší mimo EU, měli by tuto možnost k prosazení vlastních představ mít. Možná by to vedlo konečně i k racionálnější diskusi o našem členství v EU, která by se nezužovala jen na nějaké strašení minulostí nebo nejapná srovnávání EU se SSSR.

Neobáváte se naopak toho, že místo abychom řešili závažné problémy současnosti, jako je zdravotní a důchodová reforma, zavedla by se touto diskusí pozornost na věc již de facto vyřešenou?

Ano, je s podivem, že české politické elity stále řeší problémy české státnosti namísto toho, aby se zabývaly skutečnými politickými problémy.

Kdybychom z EU doopravdy vystoupili, jaké by to pro nás mělo následky?

To je možnost, o níž vážně neuvažuje například ani euroskeptické křídlo britských konzervativců a která se stala klíčovým programem populistické Strany nezávislosti Spojeného království. Myslím, že je to spíš otázka pro euroskeptiky, aby přesvědčili české občany o tom, jak výhodné by bylo vystoupit z Unie a s jakými strategickými partnery by takto „osvobozená“ republika hodlala suverénně spolupracovat.

A nyní ke stavu české justice: O čem podle vás svědčí v obecné rovině aféra o urychleném udělování vysokoškolských titulů na právnické fakultě v Plzni?

Kdysi bylo populární tvrdit, že namísto ekonomů měli českou polistopadovou transformaci vést právníci, aby se zamezilo korupci a posílila se vymahatelnost práva. Plzeňská aféra jenom odhalila míru úpadku právnických profesí a potvrdila, že ve zkorumpovaných společnostech se zpravidla právníci raději podílejí na korupčních ziscích a korupční prostředí vytvářejí, než aby proti němu bojovali. Je to nesmírně trapná aféra, ale bohužel i typický znak naší doby.

A o čem svědčí skutečnost, že s velkou pravděpodobností i šéf ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny získal titul JUDr. na základě práce, která neodpovídá parametrům této hodnosti?

O tom, že korupce není izolovaný problém a týká se i nejvyšších ústavních činitelů. Vina však padá i na společnost, která si nechá vládnout od takových lidí a přitom se po celou dobu baví tím, že jim nadává a okázale jimi pohrdá. Spíš mě překvapuje, že uvnitř politických stran neexistuje silnější opozice a odpor vůči takovým formám korupčního chování. Že by si opravdu všichni ze všeho nejvíc přáli jachtu a vilu s bazénem?!

Může podle vás člověk s takhle poškozeným kreditem nadále vést tak důležitý parlamentní orgán?

Ne.

Jak lze podobným excesům do budoucna zamezit?

Ve společnosti oceňující výkon a vzdělání, tedy v tzv. meritokratické společnosti, by se problém plzeňské fakulty vyřešil snadno a rychle – nikdo s titulem z této školy by nebyl zaměstnatelný a škola by se musela buď zavřít, nebo totálně rekonstruovat. To je sice krutá selekce vůči těm, kdo vystudovali poctivě, ale zároveň nejúčinnější způsob, jak zamezit podobným praktikám. Obávám se ale, že česká posedlost akademickými tituly jde ruku v ruce s nezájmem o to, jaká odbornost se za těmito tituly ve skutečnosti skrývá. Myslíme si, že když je někdo doktor, neřkuli profesor, tak to přece musí být vzdělanec, i kdyby plácal naprosté nesmysly. To ale souvisí s obecným nedostatkem kritického ducha a platí to zrovna tak o akademickém prostředí jako o politice.

Je možné hovořit o krizi justice v České republice?

To si nemyslím, i když politický tlak na justici je tu mimořádně silný. Nezapomínejme, že justice je jednou z mála doposud „nezprivatizovaných“ oblastí, ve kterých by si politické elity mohly kdykoli prosadit svou vůli. Navzdory různým aférám se česká justice doposud úspěšně brání tomu, aby v ní plošně převážily mafiánské praktiky. Vyžaduje to občanskou i profesní kuráž, ale zatím u nás existuje nezávislá justice. Jistě také díky tomu, že soudci nižších instancí cítí morální i odbornou oporu v nejvyšších soudních institucích a jejich soudcích.

Jiří Přibáň (nar. 1967) je profesorem právní filosofie a sociologie na Karlově univerzitě, nyní dlouhodobě působí na Cardiff Law School, University of Wales. V češtině vydal mj.: Disidenti práva (2001), Právo a politika konverzace (2001), Sociologie práva (1996, 2001), Hranice práva a tolerance (1997), anglicky Systems of Justice in Transitions (2003), Dissidents of Law (2002), Rule of Law in Central Europe (1999).

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel