28.11.2021 | Svátek má René


ROZHOVOR: Nemůžeme mít svatou oběť násilí

15.10.2021

Začneme trochu zlehka, vy jste se dříve vyvolala velké reakce vaší kritikou hnutí Me too, kdy jste prohlásila, že by vás mohl taky někdo obtěžovat. A prohlásila jste, že si ohledně celého hnutí budete dělat svůj vlastní výzkum, pokračujete v něm?

Ano, je to téma velmi živé a zajímavé, stále se vyvíjí a má speciální podobu v České republice.

Co jste od té doby zjistila?

Když k nám Me too přišlo, připadalo mi to přehnané, soudy a debaty a celá ta odsuzující vlna ze Západu se u nás neujala, u nás spíš veřejnost krčila rameny a pozvedávala obočí a bylo to vnímáno spíše úsměvně. Dneska je z toho široké téma, které se dotýká mnoha hranic a má spoustu různých pohledů. Také každý muž a každá žena má k tomu svérázný přístup a řekla bych, že původní téma sexuálního obtěžování před dvaceti lety se posunulo někam jinam. Skrylo se pod téma znásilnění jako trestně-právní věc, a to zejména znásilnění neohlášené, nepotrestané a nezpracované terapeuticky jak na straně pachatele, tak na straně obětí. 

Myslím si, že je unikátní, jak ženy začaly obecně vnímat sexuální násilí a obtěžování a jak to ve společnosti rezonuje, někdy velmi vypjatě, až po nový pohled na vztahy mezi muži a ženami. Když vezmeme vlnu Me too doprovázenou proměnou společnosti, kdy se ke slovu dostávají lehce puritánské trendy mladé generace plus nástup Pirátů a k tomu navíc bezdotyková společnost, tak to vše se dneska proměnilo v pohlavní zdrženlivost a je otázka, co to přinese dál.

Co tím myslíte, nástup Pirátů?

Já si myslím, že Piráti jsou mladá strana a skupina zastupovaná zejména mladými a mladí lidé mívají na tuto problematiku odlišný názor. Já se ptám všech věkových skupin ve městech a na vesnicích, protože mě to zajímá jak z právního pohledu, tak z toho vztahového, jak toto téma sexu obecně přijímají. A mám takový pocit, že mladá generace, zejména pokud je to voličstvo Pirátů z města, trendu puritánství podléhá.

A co vám říkají voliči z vesnice?

Vesnice je spíše tradiční, spíše se tam udržují konzervativní názory a konzervativní vztahy mezi lidmi, přístup k sexualitě je přirozenější. Souvisí to nejen s tím, že to moderní je ve městech a chvíli trvá, než se nějaký světonázor přenese i na venkov, a byť existují sociální sítě, tak to dam jde pomaleji. Otázka sexuality tak souvisí s přirozeným živočišným procesem, který na vesnicích probíhá. 

Řada lidí má ještě zvířectvo a i v tomto směru jsou ve spojení s životním koloběhem početí, narození, stárnutí a smrti, biologický rytmus je zde jasně znatelný. Vidíte souložící psy a králíky, na tom není nic tajného, ve městech se ale toto stává už tabu. Na vesnici běžně vidíte, že někdo má dobytek, usmrtí zvíře, stáhne z kůže, zpracuje a pak sní maso. To ve školce ve městě je téměř svatokrádežné ukázat dětem takový proces, to si koledujete o nějaké přestupkové řízení a o stížnosti rodičů.

Lidé z venkova jsou tedy v tomto „napřed“, zatímco z nás se stávají puritáni?

Já si myslím, že i tímto je jejich přístup k sexu s různými venkovskými zábavami a skotačením někde v kamrlíku nebo dokonce na poli přirozenější. Ve městech se otevírá prostor k volání po transparentnosti a najednou jsme ve stejné věci jako Piráti, kteří mají transparentnost jako program. Můj pohled jako právníka rodinně-terapeutického je v tom, že pro vztah mezi mužem a ženou je transparentnost zničující. K tomu, aby bylo mezi mužem a ženou erotično, nemůžete všechno odhalit.

Podle vás to znamená, že lidé, tedy mladí lidé, ve městech mají ze sexu větší strach?

Ano. Proto jsou starší lidé více tolerantnější k nějakému plácnutí přes zadek nebo k nějakým dotykům, ale mladá městská generace je úplně hysterická. A to jde ruku v ruce i s tou bezdotykovou módou, i po koronaviru se nedotýkáme a nelíbáme a jak názory a pohledy jdou ve vlnách, tak bych řekla, že dnes doba po Me too je pravý opak generace květinových dětí mých rodičů.

Vidíte to černě? Že trend mladé generace bude postupovat až k něčemu absurdnímu?

Nevidím to černě, ale vidím to v sinusoidách.

A teď jsme kde?

Teď je vlna bezdotykovo-transparentní a zdrženlivá. Skončí a vývoj půjde zpět směrem k přirozenosti. Myslím si, že všechno už tu bylo a že se dějiny s nějakou novou příchutí jen opakují.

Podle vás trend sám zmizí, nebo se něco stane? Bude to například i nějaký politický podnět, který to ukončí?

Politicky, společensky a státoprávně uvidíme, neznám budoucnost, ale jsem docela zvědavá. Je zajímavé vidět Me too, které vypadalo jako ojedinělá vlnka. S nadšením a se zájmem to pozoruji, myslím si, že kdyby nebylo koronaviru, jednalo by se jen o přeháňku, ale do toho přišla pandemie, která nakázala, že se nebudeme líbat, nebudeme se dotýkat, zůstaneme doma, takže nechodíme randit. A k tomu navíc jde úplně náhodná kauza Dominika Feriho. 

Tak si vemte sexuální obtěžování před pětadvaceti lety, kdy vám někdo pod stolem sáhne na koleno, a dneska je tu kauza Feri, která může být v krystalické podobě znásilněním. Je dobře, že se otevřela debata kolem toho, abychom si řekli, kde je ta hranice, ale teď vidíme rozdílné názory na vztahy mezi muži a ženami. My, kteří se v tom pohybujeme, víme, že debata o sexuálním obtěžování vedoucí ke znásilnění není primárně o sexu, ale je o moci.

Jsou tací, kteří si to nemyslí, a případ Feri vyvolal diskuze o nové právní úpravě.

Na tom všem není pro mě zajímavá trestně-právní rovina, tu z mého pohledu máme vyřešenou a nemusíme do právních norem sahat. Máme moc dobře upravenou ochranu žen, ochranu obětí a na rozdíl od poslanců si nemyslím, že je třeba měnit trestní zákoník. Máme výborný zákon o obětech, máme zvlášť zranitelnou oběť, což je speciální definice, stačilo by jen, kdyby se tím zákonem všichni řídili. Kdyby všichni odborníci, kteří se s tou obětí setkají, počínaje policisty, přes psychology, přes terapeuty, přes obhájce až po státní zástupce a soudce dodržovali ten zákon. Což se bohužel neděje. Proto tato kauza na jednu stranu vede politiky k unáhleným činům typu změňme zákon, jsou to politici a jdou na ruku volání davu, ale ve skutečnosti fakticky přínosné nejsou nové zákony, ale to, že se o tom začne mluvit a možná to vyvolá větší odvahu žen, aby takové skutky hlásily nebo aby se jim postavily.

Říkala jste, že to je politický ohlas na volání davu, není to spíš ohlas na volání některých aktivistů, kteří chtějí mermomocí prosadit nový zákon, přestože se odborníci jako právníci, soudci či vyšetřovatelé k tomu nevyjadřují?

Aktivisté jenom využívají volání davu, někdo naskočí jako užitečný idiot a někdo jako specialista. Můj úhel pohledu je v tom, že jakmile jste zahleděný specialista do jedné oblasti, třeba na domácí násilí, nebo se věnujete osm hodin denně ochraně týraných žen, tak se někdy stane, že jste profesionálně deformován tím, co děláte, a máte pocit, že vidíte sexuální obtěžování nebo týrané ženy všude. Pak vás ještě někdy stihne spasitelský komplex a jste přesvědčeni o tom, že musíte zachránit celý svět. 

Krásně je to vidět na problematice týraných žen, je dobře, že jsou tu instituce, které se tomu věnují, ale nesmíme také zapomínat na týrané muže a nesmíme říkat, že muži mohou za to, že jsou ženy týrány. Pak máme totiž tendenci říkat, že to dělají všichni muži a podobně jako Istanbulská úmluva máme tendenci začít muže vychovávat, aby netýrali ženy. A zapomínáme na to, že ženy i muži si navzájem plus minus dělají podobná svinstva, protože i domácí násilí není ve skutečnosti o sexu, ale o moci a o podřízenosti. Když je ve vztahu agresorem muž, velmi často ženu fyzicky bije. A když je to naopak a agresorem je žena, většinou nebije, ale psychicky deptá. 

Je o tom krásný český film Teorie tygra a tam všichni jako diváci fandíme Bartoškovi, protože domácím násilníkem je Eliška Balzerová. Domácí násilí páchané ženami na mužích na svůj coming out ještě čeká, protože to nevnímáme vůbec jako domácí násilí, nám to připadá, jako že žena je například jen semetrika, ale přitom je psychické domácí násilí stejně děsivé a demotivující jako fyzické násilí.

Když kauza Feri začala, vy jste byla snad jediná právnička, která se k ní vyjadřovala. Byla jste v České televizi, ale jinak se o tom bavili jen lidé, kterým se v médiích říká „experti“, ale jsou to jen aktivisté. Jak si vysvětlujete, že takto závažná témata řeší lidé z davu a nevystupují k tomu profesně vzdělaní lidé s dlouholetou praxí?

Ono to možná souvisí s tím, čemu vy říkáte mluvící hlavy. Právo je strašně složité a pro nás právníky není jednoduché říct něco veřejnosti tak, aby to bylo lehce srozumitelné. Máme složité věty a zaštiťujeme se paragrafy, abyste z nás dostali myšlenku, která bude přístupná veřejnosti. To není snadné, ale já jsem se to za tu dobu naučila, možná i proto jsem byla do vysílání pozvána. Právníci bývají zdrženliví, chtějí mít dostatek informací, spíše je to o tom, že jsem zvyklá vystupovat ve veřejné prostoru a je to téma, které mě zajímá. Kdyby se Feri dopustil daňových podvodů, tak k tomu bych já neměla co říct.

Jak moc poškozuje veřejné mínění o těchto kauzách fakt, že o něm nemluví odborníci, ale aktivisté? Jak moc to mění pohled veřejnosti?

Měli by o tom mluvit odborníci, ale ne každý odborník má s médii zkušenosti a mnohým se nechce zjednodušovat, míra zjednodušení je někdy velká. Mohla jsem o tom mluvit proto, že se to týká rodinného práva a trestního práva. Rodinné právo bylo dříve opovrhovaným odvětvím právě proto, že ti nejlepší právníci nechtěli do něj investovat své síly. V posledních deseti letech se ale toto právo hodně posunulo a dokonce i mladí šikovní právníci se rozhodují, že se mu budou věnovat.

Vy jste během svého rozhovoru v ČT o kauze Feri řekla, že kdyby se nějaké násilí dělo vaší dceři, že kdyby se dělo to nejhorší, aby byla zticha a nedělala nic, protože by mohlo dojít k nejhoršímu. Je to tvrzení, která se dnes absolutně vymyká. Souhlasíte s tím, že je důležitá i výchova dívek a prevence, nebo se máme řídit názorem, že žena se smí cítit bezpečně vždy, může si dělat co chce a jít si kam chce...

…a nikdy jí žádný mužský nesmí nic udělat (dodáváme s ní jednohlasně).

Já bych řekla, že dnes věcem chybí kontext. Aktivisté vytrhávají jednu jedinou věc, násilí je trestný čin a ten, kdo to udělá, zaslouží trest, ale je třeba chápat kontext situace. Zachytila jsme na Twitteru dobrý příklad: Když půjde chodec po přechodu, tak má přednost. Ale přece je moudré děti naučit, že při vstupu na přechod se mají podívat doleva a doprava, protože když se nepodívají a smete je auto, budou mrtvé a nic jim nepomůže to, že v zákoně je psáno, že chodec má přednost na přechodu. Stejně tak je třeba učit dcery i syny, že žijí, pohybují se a jednají v kontextu nějaké situace. Jsem žena a rozumím tomu, že se ženy krásně a svůdně oblékají, v naší společnosti je krása důležitá, ale také tím něco vysíláte, ať chcete nebo ne. 

Z psychologie víme, že každý člověk ovlivňuje ty ostatní a to, jak s ním ostatní zacházejí. Musím svou dceru naučit, že je dobře, že si dělá, co chce, ale měla by mít také na paměti, že tím ovlivňuje ostatní. Chceš-li se alkoholem zlískat pod obraz, buď tak učiň v bezpečném prostředí a s někým, o kom víš, že ti neublíží a ochrání tě, protože přátelé by si měli pomáhat i tehdy, když to jeden z nich přepískne, ale když to uděláš v jiném prostředí než bezpečném, je to už riziko, protože tvoje jednání přitáhne stejně riskantní druhou stranu. Mimochodem alkohol i u tebe, milá dcero, sníží zábrany. To bych přece lhala, kdybych své dceři říkala: Tady je nějaká listina základních práv a ty máš právo si jen užívat, protože právo tě ochrání. 

Ale právo je hypotetický prostor, to, co existuje v zákonech, je jakási paralelní realita, která ale ne vždy v životě funguje. A hlavně právo je většinou až důsledek. Kdybychom zavedli za trestné činy trest smrti, nijak zvlášť to nesníží trestnou činnost, nehledě na to, že u nás je nejnižší kriminalita, jaká v historii byla. České holky a ženy žijí v nejlepší době, v nejlepších časech a nejlepším místě na světě. Skoro si myslím, vzhledem k tomu, co se děje ve světě, že už nikdy tak idylická doba nebude. Je tak bezpečné chodit po ulicích, jako nebylo bezpečné nikdy, ale přesto se žena musí i chránit jistým principem předběžné opatrnosti.

A jak je to s výchovou mužů? Matky a dcery mají k sobě blíž a jsou schopnější se bavit o sexualitě, ale otcové mívají zábrany mluvit, nejsou v tomto pozadu?

Moje výchova byla trochu specifická, jsem dcera gynekologa a u nás doma byla o tomto otevřená komunikace. Mám syna a dceru, s oběma jsem o těchto věcech mluvila stejně, ale určitě je výchova synů jiná a z doložených výzkumů vyplývá, že matky, respektive rodiče na celém světě vychovávají své dcery přísněji než syny. Synové i dcery mohou nocovat pod pyramidami, ale dcerám hrozí vždy větší nebezpečí.

Dá se to podle vás změnit tím, že se nyní zavede speciální výchova mužů? Nebo je to uměle vytvořený problém, protože násilníci mají na rozdíl od normálních mužů „jinou hlavu“? Často se skloňuje slovo predátorství a nikdo vlastně neví, co to je. Že se někdo chová jako dobytek? Že je někdo moc dominantní? Je to jen to, že mladí muži neví, jak získat ženu, tak tlačí na pilu?

Případ Feriho to krásně ukazuje. Pokud má někdo sexuální apetit a sebevědomí a vypadá odmalička jinak, než ostatní chlapci, a od dospívajícího věku zažívá jen úspěchy, tak mu vyroste hřebínek. Feri dospěl a je zde vidět kontext, že nemůžeme jen jeho odsoudit, to je vývoj související s tím, jak rostla jeho společenská a politická prestiž, stejně tak bylo prestižní pro dívky se pohybovat v jeho společnosti. Způsob jeho chování odráželo i to, že mu nikdo nenastavil hranice a pak se v jistém smyslu nemůžeme divit, že to takhle dopadlo, protože z líčení situace těch dívek bylo zřejmé, že i ony samy měly zacouvat. Lákalo to i dívky, které neměly zábrany. 

Kontext je v tom, že nemůžeme říkat jen, že on byl predátor, ale dívky tomu šly na půl cesty vstříc. Ale co se týče výchovy žen k mužům a mužů k ženám, vracím se zase k tomu pandemickému roku, kdy děcka byla doma a budou a jsou velmi ostýchavá při navazování vztahů, což je nebezpečné a zkázonosné. Psychologové tvrdí, že máte mít až osm vztahů, než si vyberete správného partnera. Od prvních pusinek, přes vodění za ruce, kino a tak dále, abyste se naučili podprahově číst odmítání či chtíč, ale to bylo přetrženo a je otázka, jestli se toto mladí naučí. A když tomu přidáme sociální sítě a fakt, že se mnoha mladým nechce z této ulity, způsobí, že nenaučíte číst lidi a výzvy o zájem.

A není to tak, že pandemie ukázala reálný stav věci? Na ulici revoltovala generace lidí z 80. let, ale mladí neřekli ani slovo a zůstali doma s Netflixem. Není to spíš důkaz toho, že mezilidské vztahy procházejí omezením už dávno před pandemií?

Souhlasím. Řeklo by se, že online seznamky mají boom ještě před pandemií, ale dokud lidé nezkusí žít spolu a denně něco řešit, tak to vztah není. Tím se oklikou zase vracím k mojí zmínce o Pirátech a jejich touze po transparentnosti, kdy dnešní teorie říká, že já jsem žena, ty jsi muž, pojďme si sednout ke stolu a na první schůzce si odhalit, co k sobě cítíme a že spolu půjdeme do postele a bude to jasný, transparentní souhlas. No, ale takhle to vůbec nefunguje. Kdyby mi nějaký muž řekl: Hele, začínáme na večeři a pak budeme mít sex, tak uteču, protože mě to akorát vyděsí. Vytratí se tajemství a erotično, velmi brzy začne nuda a jakmile přijde někdo s tajemstvím a se vzrušením, co se dá na něm odhalit, utečete k němu.

Kdo má zájem na tom prosadit v parlamentu zákon „ne znamená ne“? Proč to aktivisté tolik prosazují?

Bojovníci za lepší zítřky nebo ti, kteří v sobě mají nějakou křivdu či jim bylo ublíženo budou bojovat za to, aby to bylo transparentní. Já bych spíše nabídla psychoterapeutickou pomoc.

To nemůže být čistě jenom úmysl pomoci světu? Nezisková organizace Konsent se snaží u nás prosadit zákon, kde hrozí zneužití a falešné nařčení.

Já si to v praxi nedovedu vůbec představit už taky proto, že když mluvím s lidmi, i mladými lidmi, tak říkají, že přece nevědí, jak dopadne ten večer. Je otázka, jestli chceme takto sterilní svět, který bude fungovat na klik a na podepsaný souhlas? Je to obtížná debata, když se budete bavit s oponenty, tak se těžko oni sami postaví proti něčemu, co vypadá jako dobro. Kdo bude proti současnému trendu, má negativní osten. Moc hezký film je přece Demolition Man, kde všechno funguje ve světě dobra, a přitom se tam nedá žít.

My jsme si nainstalovali aplikaci o souhlasu k sexu, kterou mají k dispozici v Dánsku, kde mají zákon „ne znamená ne“, aplikace vznikla proto, aby zabránila zneužití tohoto zákona a falešně nařčený člověk se mohl bránit. Ti lidé, kteří zákon „ne znamená ne“ u nás prosadit chtějí, často argumentují tím, že žena se často nebrání ze strachu, aby jí někdo neublížil na životě.

Realizovala jsem právo říct „ne“ a to ho má zastavit, rozumím.

Tak, a v té chvíli, kdy ho to nezastavilo, vykonal trestný čin. Co když toto vznesete i po letech?

To je těžké, já na rozdíl od mnoha aktivistů se nedivím obětem, že neoznamují násilí. Je to velmi traumatizující zážitek, hlavně psychický, a jsou různé reakce, jak se s tím vypořádat, někomu pomůže odplata a soud, ale některým ženám to nepomůže. Kdyby násilník dostal deset let, je to dostatečná satisfakce pro tuto ženu? Ta žena by byla raději před tím zážitkem, musíme si proto uvědomit možnosti našeho právního řádu. Sledujeme touto debatou o „ne znamená ne“ to, že už to nikdy žádný muž neudělá? To je sci-fi. 

Nebo chceme zavést tak drakonické tresty, že se všichni muži budou bát? Tak můžeme je zavést, ale už nyní máme „až dvacet let“, což je jak za vraždu. Ke znásilnění může dojít i mezi manžely, kdy jeden bude opilý a druhý nebude chtít a bude říkat ne. Vezměte si okolnosti takového případu, žena to může jít ohlásit, zažije trauma výslechu, i když bude něžně vedený, a trestní řízení je zdlouhavé a náročné a ženy vědí, co bude následovat. Já jsem daleka toho, abych říkala všem holkám: běž to ohlásit, je to tvoje povinnost.

Počkejte, to opravdu vážně?

No nejsem, ani náhodou. Protože já jsem taky byla obhájce a vím, co to obnáší. Představte si, že půjdete k soudu, oznámíte to a pak zažijete dvouhodinový hrozný soud, kdy obhájce vás bude chytat za každé slovíčko. Vy vlastně chcete vymazat tuto záležitost ze svého života, ale každá oběť se s tím popasuje jinak. Současně víme, že jen zlomek znásilnění je o tom, že jdete tmavou uličkou. A pokud bychom chtěli zamezit těmto typům znásilnění, na to je dobrá výchova prevencí. 

Ani když máte tři kamarády, nemůžete se s nimi zpít někde pod stanem, co vy víte, jaké mohou mít spády? Jsi si jista, že když se picnou, že po tobě nevyjedou? Jsi si jista také sama sebou pod vlivem alkoholu? Pokud se ženy rozhodnou to neoznámit, například kvůli společenským a vztahovým okolnostem, mají na to plné právo a tam bych jim nabídla hlavně psychoterapeutickou podporu. Ovšem v tomto je podle mě největší nedostatek. Odborníků na toto by mělo být více.

Nezisková organizace Konsent chce dostat do právního řádu zákon „ne znamená ne“, jsme překvapeni, kolik poslanců to přijalo za vlastní, aniž by proběhla relevantní diskuze o všech možnostech, výhodách a i záporech tohoto zákona, nikdo jej totiž nerozporuje. Dá se již nyní odhadnout, jak by případně soud pod takovým zákonem probíhal?

Musíme se na to podívat pohledem našeho práva. V civilním i trestním právu existuje promlčení, i vražda se promlčí za dvacet let, čili chceš-li použít práva, udělej to co nejdřív. Museli bychom udělat něco s tradičními instituty promlčení, pokud by tento zákon umožňoval vznést obvinění i po letech. S postupujícím časem samozřejmě slábnou důkazy, paměť se stává děravou. Posuzuje se celý vějíř důkazů komplexně, oběť a svědek vypovídá pod přísahou, na jejich verzi se bere zřetel, dokud se nevyloučí opak, zatímco pachatel může lhát. 

Dnes platí to, že se laicky řečeno víc věří svědkovi (oběti) než pachateli. Ale když by proti pachateli stál jen jeden svědek a žádný jiný důkaz, na odsouzení to nebude stačit. Musí tam být ještě něco, aby důkazy tvořily logickou řadu, protože jinak nevyloučíme, že si to na vás někdo vymyslel.

A to se právě řeší, volá se po tom, aby oběť, a může být i údajná, nebyla zpochybněna v tom, co řekne.

To se dostáváme samozřejmě do patové situace.

Ti, co to prosazují, tvrdí, že to ženy rozmluví, že když budou takto chráněny, spíše nahlásí násilí.

To já si nemyslím. Zastánci této nové cesty říkají, že statisticky je relativně velmi málo fiktivních trestních oznámení. My se s nimi kupodivu nesetkáváme v trestním právu, ale v opatrovnickém právu, kde se rodiče soudí o dítě a mstí se mezi sebou. Takže statisticky je jich málo, ale podle mého to není argument. Tato nová cesta by podle mě zcela změnila trestní právo, protože v okamžiku, kdy řekneme, že se nesmí pochybovat o poškozené, budeme mít tendenci i omezovat obhajobu, která by zjišťovala, jestli žena lže či nikoliv. Kdybychom to zavedli, uspěje to jen u trestného činu sexuálního násilí? Asi ne, dáme to i k pohlavnímu zneužití. A teď když to dáme k pohlavnímu zneužití, neměli bychom to dát i k vydírání? A když už to bude u vydírání, neměli bychom to dát i k pokusu vraždy? Najednou se nám roztrhne pytel a budeme tu mít svatého poškozeného, o kterém se nikdy nepochybuje. No to si moc nedokážu představit.

Není se tedy třeba bát toho, že by oběť nedošla spravedlnosti?

Když se dneska poškozená žena rozhodne to ohlásit a nebude čekat deset let, tak vysoce pravděpodobně – počet zprošťujících případů je pořád velmi malý – se důkazy k prokázání činu najdou, protože žena, kterou někdo znásilnil, se vysoce pravděpodobně někomu svěřila. Nebo přišla podrápaná, přišla roztřesená. Nebo druhý den jednala jinak. Když to oběť oznámí, dají se vyhledat kroky a důkazy, které doplní její vyjádření, její verzi a logická řada se dá složit. Ještě si to vemte jinak, které násilníky potřebujeme postavit před soud a zavřít? Primárně ty z těch tmavých uliček, protože to jsou ti, kteří přepadnou někoho dalšího. A ty ostatní, ty kamarády ze stanu, ty bychom měli spíše vychovávat.

Opravdu mají tito lidé zůstat bez trestu, když dojde na „párty ve stanu“? Byť se to stane jen jednou, jedinkrát. Může to samozřejmě udělat znovu na jiném večírku, nebo dokonce si někteří budou myslet, jako si mohl myslet i Feri, když jsme o něm mluvili, že neudělali nic špatného a nic se doopravdy nestalo. Jak s tím dál? Psycholog by mohl být první instancí, jenž zjistí, jestli je oběť otevřena jít k soudu a podstoupit celý proces, ale pořád zůstává ten muž, nebo klidně i žena-násilník, a co pak s nimi?

Máte pravdu, ale pak by se mi líbilo otevřít Pandořinu skříňku a mluvit o tom, že on je trestný pachatel, ale ženy mají mužské chování v rukou. Je třeba si přiznat, že my ženy máme obrovské kouzlo a obrovskou moc. Muži mají živočišnou sílu, chytří muži k tomu mají výřečnost. Všechnu životní moc ale mají v rukou ženy, protože kvůli nám se to děje. To se neděje kvůli tělu Dominika Feriho, to všechno se stalo kvůli tělu těch holek, kvůli sexu, který ovládají ženy, ony jsou na trhu dražší, volba miss má dražší reklamy, podívejte se na ten průšvih s beach volejbalistkami, které nastoupily v kalhotách namísto v bikinách, modelky berou víc peněz než modelové… 

Tak si přestaňme lhát, že jsme muži i ženy úplně stejní, to není pravda. My ženy musíme přemýšlet, kam jdeme, co děláme, jaké signály posíláme a když máme moc, musíme ji umět i zastavit. To, že muže vybudíme k tomu, že něco takového udělá, je přece stejný jazyk, jako když naše muže doma vyprovokujeme tak, že dají ženě facku. To je naše schopnost muže vytočit, my to přece umíme, ale tak si to také přiznejme. Známe mužská slabá místa, umíme vám zatnout a jsou prostě muži, kteří to nevydrží. Pojďme se tedy spíše s tím učit pracovat, abychom dokázaly v pravou chvíli něčemu zamezit, zacouvat, anebo když bude opravdu úplně nejhůř, dát nohy od sebe, ať to přežijeme.

To je ohromně nepopulární názor, možná až skandální. Když si představíme, že by to třeba někdo z politiků takto pojal ve veřejném prostoru…

Já vůbec nerozumím tomu, proč to nějaká z těch žen neřekne, není třeba se stydět za takovou moc.

Nedávno jedna herečka napsala na Instagram status, který byl věnován jejímu manželovi. V podstatě to bylo o tom, proč jsou muži lepší než ženy, ale demonstrovala tím jen lásku a obdiv ke svému muži. Nejhorší na tom je, že se setkala s takovou nenávistí ze strany žen a kolegyň, že ji to donutilo se omluvit. Říkat, že ženy jsou v něčem jiné či dokonce horší než muži, je dnes tabu a není zde ani prostor pro nějakou nadsázku. Kam až se tímto dostaneme?

Podle mě je to mediální obraz, ale v realitě jsou vztahy mnohem normálnější a mnohem vyrovnanější. Věci, o nichž jsem přesvědčená, říkám otevřeně a často se mi stává, že mi lidé posílají maily, v nichž mi děkují za to, že jsem to řekla. Svět pod úrovní pražské kavárny, médií a sociálních sítí funguje zcela normálně.

Jak si vysvětlujete, že tento progresivismus směrem k ženám tak často podporují muži? To je dnešní fenomén, kdy se ženy k němu nevyjadřují, ale muži vlečou tu feministickou vlajku?

Může to být jen role, může to být politikum, může to být smutek z dnešního vývoje a trochu se bojím o mužské pokolení, u nás dneska ženy mají vedoucí role a mají vše, co mohou chtít, dokážou zničit i budovat. A pro muže je čím dál tím menší pole pro uplatnění. A co jiného chudáci malí mají říkat než to, že ženám budou tleskat a pomáhat, možná ze strachu před námi. Já se obávám, že řada mužů, zejména ne těch zemitých, v intelektuálních vrstvách nemá na výběr a mně je jich trochu líto.

Některé známe osobně a víme, že si doma udržují dominantní postavení, ale veřejně je to u nich stylizace.

Muže si vždycky vybíraly ženy, žena zadává první impuls a dnes dokonce žena už musí udělat rovnou první krok, protože muž pod vlivem kauzy Me too se už ničeho neodváží.

Žena se již dávno rozhodla, kdo z nás, myšleno kdo z nás mužů, ale my muži na to musíme přijít. Souhlasíte?

Ano, je to potvrzení mého pohledu, že ženy mají neuvěřitelnou moc a jestli to nějaká žena necítí a nechce své kouzlo používat, je to její škoda. Pokud chce rovnost a stejnost, budiž, ale škodí sama sobě.

Ptali se Barbora Koukalová a Petr Konečný, Expres.cz, 4.10.2021



Konec podzimní nudy: Zkraťte si čekání na Ježíška v BRuNO family parku
Konec podzimní nudy: Zkraťte si čekání na Ježíška v BRuNO family parku

Víte, jaký je rozdíl mezi slovy zábavní a zábavný? V případě BruNO family parku v Brně rozhodně žádný! Vydejte se spolu s námi do zábavního parku,...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.