„Každý model je maximálně tak dobrý, jak dobré jsou předpoklady, se kterými pracuje. To je základní limit modelování,“ říká ekonom Lubomír Lízal. K prezentaci modelů Seepia má zásadní výhrady. Foto: Lubomír Lízal

„Není jasné, co pohání modely společnosti Seepia k tak vysokým výkonům. Zda je to zadlužení, nebo přerozdělování,“ ptá se bývalý člen rady ČNB, Lubomír Lízal. „Jakákoli geopolitická závislost je neřiditelné riziko,“ dodává v druhé části rozhovoru pro iUHLI.cz.

Jedním z podkladů pro vládní rozhodování o budoucnosti české energetiky a celého Česka jsou také modely společnosti Seepia (např. zde). Za ty státní technologická agentura (TAČR) zaplatí bezmála 120 milionů korun.

O pochybnostech o modelech Seepia, jež jsou jedněmi z podkladů pro rozhodování vlády o energetice, server iUHLI.cz diskutoval s Lubomírem Lízalem, bývalým centrálním bankéřem, ředitelem ekonomického ústavu akademie věd, externím konzultantem Světové banky a nyní docentem Fakulty elektrotechnické ČVUT.

V modelech Seepia má velkou roli přerozdělování. Takže dotace. V tomto případě asi především ty unijní?

To je vcelku jedno, je to jen přesun problému na jinou úroveň, ale ne změna podstaty přístupu. Protože peníze na dotace musí dotující nejdřív někde získat. Tedy je někomu vzít. Pořád se nemění princip, že peníze nikde nepadají z helikoptéry, ale jsou produktem ekonomiky, buď z dluhu, nebo z přerozdělení. Rozvojové země mohou třeba získat pomoc ve formě daru, ale tohle zde nemodelujeme.

Nicméně z hlediska modelování je opravdu důležitý zdroj peněz – zda jde typově o domácí přerozdělení, dluhový stimul či nové finance zcela zvnějšku, tedy třeba zahraniční investice nebo exportní zakázku. Dopad do ekonomiky na tom velmi závisí, ale často se na to zapomíná. Pokud si v tom příkladu s autem vůz objedná zahraniční zákazník, jde o nejlepší stimul, protože celý zdroj peněz je vně ekonomiky.

Tuhle chybu spojenou s opomenutím zdroje financování jsem nedávno viděl například v debatě o výstavbě jaderných bloků, kdy se projekt bral jako nové peníze do ekonomiky, a nikoliv jako něco, co budeme sami financovat a bude to konkurovat i jiným investicím, tedy zdroj financí bude místní ekonomika a bude docházet i k vytěsnění jiné poptávky. Nicméně výhodnost výstavby jádra při vyšších cenách energií plyne i z modelu, který není postaven na multiplikátoru. Jen s využitím faktu, že se přestane importovat část primární energie a naopak posílí export elektřiny.

Ale dotace se v unii berou už pomalu jako základ všeho podnikání. I vlády říkají, že musí souhlasit s tím či oním, aby dostaly dotace pro své státy…

Hm. To nic nemění na tom, že HDP neroste větším přerozdělováním. To je hloupost. To už bychom se historicky dávno dopřerozdělovali do nirvány…

Dají se vaše pochyby laikům přiblížit ještě nějak víc?

Zkusíme to. Chybí mi férové vysvětlení, proč na začátku celého procesu rostou křivky jejich grafů velmi regulované ekonomiky, která dělá nákladné operace tak rychle, aby v HDP nakonec skončily tam, kde skončí referenční model, business as usual, tedy model ve kterém by žádná další regulace nebyla. Celková redukce skleníkových plynů má pak v porovnání s běžným vývojem největší dodatečný pokles v posledním pětiletém období, kdy zase ekonomika podle modelu dlouhodobě stagnuje. Jak je to možné? Obecně je přitom známé, že právě likvidace produkce posledních – vlastně marginálních – zdrojů oxidu uhličitého bude finančně nejnáročnější. Ve světle této logiky by v těch posledních pěti letech mělo do ekonomiky přicházet nejvíc peněz a pokles by tím pádem neměl být. Alternativní vysvětlení jsou, že jde o artefakt pětiletých technologických oken jednoho z modelů, nebo že se splácí nějaký dluh či dokonce že stagnace trvá dále za horizont modelu – protože model neukazuje, jak se ekonomika vyvíjí po koncovém roce. I kdyby šlo jen o artefakt technologických zjednodušení, tak to nemění nic na mých základních pochybách.

Modely Seepia počítají s tím, že emisní povolenky pomáhají růstu, tím, že se do ekonomiky vrací jako investice. Ale emisní povolenky jsou přece také jen přerozdělování, je to jen jiná forma selektivní daně. Pak nemohu mít vyšší růst, než když lidem a firmám peníze zůstanou a oni je sami investují. Zde je jádro problému.

Tohle jsou věci, které by autoři měli jednoduše vysvětlit a neskrývat to za komplikovanou sadu propojených modelů. Jejich vysvětlení by teprve ukázalo, proč bychom to – po zvážení rizik – měli dělat, když výsledek vyšší redukce skleníkových plynů v posledním období modelu je svázaný s dlouhodobou ekonomickou stagnací ve stejném období. Pět let nerůstu není zrovna málo, „blbá nálada“ se obvykle dostaví již po dvou letech. A pokud jde o model, který třeba navíc pracuje s tržním selháním, tak je potřeba to selhání definovat, což se nikde neuvádí, takže zbývá jen multiplikátor.

Prostě mi chybí korektní vysvětlení, jaká to v sobě skrývá rizika. Pokud to brutálně zjednoduším pro laiky, tak model říká, že umím investovat tak, že na konci jsem stejně dobrý jako trh (protože HDP se nezměnilo) a navíc jsem snížil emise skleníkových plynů. Takže vlastně lepší než trh, protože jsme navíc odstranili tu externalitu skleníkových plynů…a to je ten moment, proč jsem skeptický. To je příliš výhod a zní to jako oběd zdarma. Model s nějakými náklady na transformaci by byl pro mě uvěřitelnější než vlastně beznákladový výsledek.

Máte pro to nějaké vysvětlení?

Bez znalosti všech předpokladů a logiky modelů uvnitř se můžu jen domnívat a vycházet z obecných principů a publikovaných částí. Komplikovanost kombinace tří modelů svádí k úvahám o jednotlivostech místo o základním principu, což bylo vidět na semináři, všichni se utápěli v různých technických detailech.

Investice pohání ekonomiku, to generuje vyšší HDP, ze kterého mohu lépe kompenzovat sociální dopady – to zní skvěle, že? Tohle je ovšem ono opium multiplikátorů. Nicméně ve své podstatě jde o variaci na téma, zdaním a přerozdělím a umím to lépe než trh. Za určitých podmínek, tedy tržních externalit, tohle může být i někdy pravda, ale nejde o obecný princip, na kterém lze stavět jakékoliv ekonomické strategie. Ke cti slouží, že ve výsledku na konci nemám vyšší HDP, jak bývalo zvykem u obdobných cvičení. Ovšem rizika chybných kroků jsou obdobná jako vždy, když ve velkém přerozděluji nebo investuji na dluh – myslíme to dobře a dopadne to jako vždycky.

Chtělo by se říct „Houstone, máme problém“… To co říkáte, znamená, že se vláda může rozhodovat podle výsledků modelů, které jsou, laicky řečeno, k ničemu?

Neříkám, že ty modely jsou samy o sobě špatné, jen musíme mít na paměti jejich optimistické vlastnosti plynoucí z mutliplikace a jiná omezení. Prostě nesdílím víru ve schopnost tohle dobře udělat, historická zkušenost s dluhy a masivním přerozdělováním je prostě opačná.

Z vašich předchozích odpovědí se zdá, že základní problém spočívá v ceně. A víře. Kdyby to všechno, co EU tvrdí „o klimatu“ bylo opravdu podložené a důvěryhodné a zároveň cenově přijatelné, lidé by to zvládli lépe, než vlády?

Nepochybně. Ono je to vidět na srovnání s USA. Všichni pracují s pojmem nejlepší dostupná technologie (BAT), jenže v zámoří tím myslí též ekonomicky dosažitelné. Podniky je musí používat, ale nejsou tlačeni do průmyslově nevyzkoušených a neekonomických řešení, která by mohla ohrozit konkurenceschopnost průmyslu. Proto jsou schopni lépe nahrazovat již nevyhovující technologie v masovém měřítku a technologicky i ekonomicky zůstat na špici.

Teď už si to přímo říká o otázku: Jak byste na to šel vy? Tedy za předpokladu, že vážně světové klima zachrání to, že 27 evropských států bude v roce 2050 „uhlíkově neutrální“.

Pro mě je důležitá prvotní motivace před mnoha lety, a to bylo snížení energetické závislosti Evropy na vnějším prostředí. Prostě na počátku byl snaha o zvýšení energetické bezpečnosti. Že to koreluje, se snížením uhlíkové stopy se jevilo jako výhodné, jenomže časem se ta bezpečnost dostala ne na druhou, ale odstavnou kolej. Možná je to dané tím, že vlastně jde regionálně o středoevropský problém, který Německo na mezinárodní úrovni válcovalo konceptem Energiewende postavené na ruském plynu pro zimu. A tenhle moment byl spouštěčem mocenských šachů, můžeme se proto jen dohadovat, nakolik byl ten přesun bezpečnosti na odstavnou kolej živen zvnějšku se skrytým cílem formování energetické závislosti.

Poučení je, že jakákoliv geopolitická závislost je neřiditelné riziko. A tak pro mě tu otázku regionální energetické bezpečnosti a v našich klimatických podmínkách zámořskou definici nejlepší technologie dnes splňuje jedině jaderná energetika. To je sice drahé, ale nikoliv nereálné. Cenově je to srovnatelné s kumulovanými subvencemi do OZE, které vesele utrácíme, aniž bychom měli jistotu kritických dodávek v zimě, v období nejvyšší spotřeby. Přitom jde o řádově shodně velké investice. Všechno ostatní je zatím buď jiná forma vnější závislosti, nebo to neumíme v tak obrovském měřítku a je to vlastně dražší.