Omlouvám se lásko, zapomněl jsem se skrčit. Tuhle slavnou větu pronesl americký prezident Ronald Reagan poté, co byl na jaře 1981 postřelen a v nemocnici se objevila jeho žena Nancy. Stalo se to pár měsíců po násilné smrti Johna Lennona, takže v hodně rozjitřené Americe.

Také premiér Robert Fico pronesl památná slova (nedlouho předtím, než na něj začal střílet šílený slovenský důchodce): Čekám, kdy dojde k vraždě vládního politika.

Podivuhodná synchronicita!

Někomu se může zdát velmi nepatřičné tahat do nejtragičtější události v moderních slovenských dějinách něco jako humor. Ale když pozoruji ten nekonečný proud negativismu a naštvanosti, který protéká v posledních letech Slovenskem, říkám si, co se musí stát, aby to přestalo? A když poslouchám všechny ty komentáře, skoro se mi zdá, že mnoha lidem už z toho jebe. Takže humor, byť ten úplně nejčernější, je možná jediná cesta, jak z toho ven. V tomhle šel Reagan příkladem.

Slovenský atentátník je prý na svůj čin hrdý. To je fakt přesné. Velmi výstižně to ilustruje úplné zatmění jeho mozku! Ten člověk musí mít naprosto zdevastovanou duši. Hádám, že na počátku byla blbá nálada. Ok, to známe všichni. Ale on místo toho, aby si to uvědomil a včas se odpojil od zdrojů té blbé nálady (a raději chodil s manželkou častěji na procházku, což mu prý šlo, potvrdil jeho soused), připoutal se k těm toxickým zdrojům ještě víc. Po několika letech se nutně dostavila fáze chronické a intenzivní naštvanosti nebo spíš nenávisti, která vyvrcholila 15. května odpoledne.

Nenávist mu rozežrala duši a nakonec mu zničila život, protože se dopustil neodpustitelného činu, který nelze vzít zpět. Překročil červenou linii a nyní se zdá, že racionálního uvažování už není vůbec schopen, takže bude muset být doživotně umístěn někam mimo lidskou společnost.

Život je plný nesmyslů, to všichni vidíme dnes a denně a nemůžeme s tím dělat vůbec nic. Ten politický život nevyjímaje. Ale vlastně to zase tak moc nevadí, protože když trochu parafrázuju Kunderu, skutečný život je přece jinde. Rozhodně ne v politice. Takže pokud budeme kanálům referujícím o politice věnovat minuty a nikoli hodiny a dny, pravděpodobně se nám podaří udržet si negativní informace od těla. Nebo spíš od hlavy, protože tam se rodí ty nejlepší i nejhorší věci! V takovém případě budeme vědět, co se děje (i když to velmi často nedává žádný smysl) a současně budeme mít dostatek času věnovat svoji energii něčemu smysluplnému – práci, rodině, osobním zálibám, zdraví. No a pokud si délku pobytu v negativních (info) kanálech hlídat nebudeme? Může nám to zničit duši a nakonec i život.

Prostě bychom si měli hlídat čas, který věnujeme sledování vysoké politiky, toho extrémně toxického světa plného bizarních postav s jednoznačně psychopatickými rysy (pro hlubší studium doporučuji texty dr. Koukolíka, např. Vzpouru deprivantů).

Na závěr jeden praktický návrh. Vzhledem k tomu, jak vážná situace dneska je, měli bychom se zamyslet nad tím, zda nepřehodnotit tradiční dělení politické scény na pravici, střed a levici. Protože míra výskytu psychopaticky laděných osob začíná ohrožovat nejenom jejich vlastní rodinu, ale celý národ. Namísto pravolevého třídění uchazečů o veřejné funkce doporučuji pro budoucí politiky následující kategorické dělení:

1. prošel důkladným psychologickým testem a psychiatrickým vyšetřením a tedy může zastávat úřad

2. neprošel důkladným psychologickým testem a psychiatrickým vyšetřením a pro veřejnou funkci je nezpůsobilý, i kdyby měl pohled Paula Newmana nebo postavu Marilyn Monroe