Titulek tohoto článku je prachsprostý zavádějící teaser, jak se vzápětí přesvědčíte.

Jedna česká herečka v rozhovoru prohlásila, že nahota k filmu prostě patří. Ano, jestliže film má „ukazovat život, jaký je“, nemůže se nahotě vyhýbat, leda té samoúčelné a prvoplánové. Smutné je, když si média všimnou dobré divadelní herečky až v okamžiku, kdy v TV seriálu na pár vteřin odhalí prsa.

Dalo by se teď vzpomínat na filmy, ve kterých se vyskytuje nahota jako přirozená a nenahraditelná součást děje (třeba Sorrentinovo Mládí), ale mně se myšlenky rozeběhly jinam. Co takhle jiné přirozené situace, které k životu prostě patří - jsou ve filmech, jsou? Konkrétně mám na mysli důležité činnosti konané na záchodě. Aha, nejsou, chtělo se mi nejdřív zvolat. Nicméně člověk si začíná vzpomínat.

Dialog dvou dětí v kadibudkách - S tebou mě baví svět
Likvidace agenta na toaletách - Maratonec
Siesta Jiřího Lábuse s pornem - Vlastníci
Velká úleva Jaroslava Duška u umyvadla (a karmy) - Pelíšky

A tak dále, už se vzpomínky rozjíždějí. Tak vida. Nejen nahotou, i jinými aspekty se filmy snaží „ukazovat život, jaký je“. Jen se ony scény většinou točí kolem nějaké legrace nebo kolem vraždění. Asi jediná uvěřitelná tragédie ze záchodového prostředí se odehrála ve filmu Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí. Dost drsná a důležitá scéna s konáním potřeby je i v Marhoulově Tobruku. Nepřekonatelnou kreaci na téma „posezení v zamyšlení“ předvedl kdysi na divadle Ivan Vyskočil v Haprdánsovi (moje skleróza: v roli Klaudia nebo Polonia?).

Na rozdíl od nahoty se asi filmoví režiséři neuchylují k větám, jako „Víc přirozeně! Diváci ti to musí věřit! Je to důležitá scéna pro charakter celé postavy!“. A také se žádný reportér nezeptá „Jak se vám točila ta záchodová scéna?“.

Jo, jo, musíme tam všichni!