Tak jako mí přátelé a většina vrstevníků jsem i já horečně prožíval pro naše důvěřivé duše ledovou koupel srpnové okupace a následně se s hořkostí propadal do počátků nevíry, poraženectví, apatie, jak je stále výrazněji přinášely další měsíce a počátek roku 1969, chtěj nechtěj dalšího klíčového roku naší historie.

Co dodnes zůstalo ve vědomí ze života tehdejšího osmnáctiletého středoškoláka? Jen krátkou bilanci...

Trýznivá výzva
Leden, plesová sezóna, pátek sedmnáctého, taneční sál. O přestávce mezi hudebními bloky si bývalý spolužák v konverzaci najednou vzpomněl: „Slyšels, co se stalo včera v Praze? Na Václaváku se nějakej kluk zapálil!“ „To nevím, proč to kruci dělal?“ „Co s ním je?“ Kroutíme hlavami, zvážníme. Mediální zpravodajství jsme už před časem přestali sledovat, všichni jsou zaražení, rozpačití. Zábava však s tancem a teplým vínem pokračuje, ale vrývavá představa nepochopitelné tragédie nemizí. Druhý den je vše jasné. A třetí den smrt.

V děsivé oběti musí být naděje, jinak by byla zbytečná, tak to cítíme. Nezůstat stranou! Na malém městě sto kilometrů od centra dění je to však sakramentsky komplikované.

Když něco, tak v Praze
Ještě ne zcela podrobená většina národa přilepená k televizi při březnovém mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu a propuká spontánní euforická reakce z vítězství nad Sověty, škodolibá radost se přelévá do ulic. Druhý den musím do Prahy, alespoň se dotknout míst největšího vzepětí. A opravdu: na Václavském náměstí stačilo překročit parapet nízké zídky, která už nenesla skleněnou výlohu, a vstoupit do prostoru posetého drtí střepů, částmi nábytku, trhanci papírů... Kancelář sovětského Aeroflotu byla zcela vybitá a spokojení občané, mezi něž jsem se zvědavě zařadil, uznale procházeli interiérem a druhou výlohou se vesele vraceli na chodník. Bizarní zadostiučinění (to máte za to!) ještě stupňovaly podivné kupky bahna a větví kolem svatováclavského pomníku - před krátkým časem totiž pražští soudruzi rozhodli zabránit srocování lidí u posvátného místa, nechali proto podstavec obklopit záhony z navezené hlíny a vysázet tam okrasné dřeviny, slavící zástupy v noci vše smetly a proměnily v odpudivé tratoliště.

Tak vidíte, okupanti, tak vidíte, kolaboranti! Ale i naivita osmnáctiletých vnímá kurióznost náhradního bojiště...

Vzpurní kohoutci vsedě
Duben přinesl ledovou sprchu, vymetení Dubčeka a nástup Husáka k moci. Třetí ročník jičínské průmyslovky a v něm naše třídička E III, která byla politickým vývojem od jara minulého roku sice zjednodušeně, ale o to víc zaujatá. Onoho 18.dubna byla tedy naše reakce adekvátní - vstupujeme do jednodenní protestní stávky vsedě, což byla událost v rámci celého školství docela raritní. Nebránili jsme se výuce, ale celkem disciplinovaně jsme posedávali - polehávali na podlaze, pod lavicemi. Vyučující reagovali různě, někteří vedli hodinu, jako by se nechumelilo, jiní jen zapsali do třídnice a odešli. Škola o nás věděla z plakátků na chodbách (žádná jiná třída se ale už nepřidala), ředitel se zástupcem bez nadšení nakoukli, a než jsme se stačili z parket vztyčit k pozdravu, unaveně zmizeli.

Kohoutci se vzepřeli, ale normalizační mašinérie se s tankovou ocelí za zády nezastavitelně rozjížděla.

Květnové praporky
Ustrnutí z nástupu razantního Husáka vedlo k návratům ustrašenosti - rychle se okna některých bytů plnila májovou výzdobou, někde už byly patrné i závody ve vylepování všelikých holubic a jiných komunistických symbolů. Pastva pro oči se nabízela v kterési holešovické ulici, kde se dlouhá řada oken ve zvýšeném přízemí pyšnila třepotáním československých a sovětských vlaječek. A to byl cíl pro mladé radikály. Za tmy ty rudé z výskoku strhnout, vytrhnout z držáku... A pak jimi mezi lidmi např. mávat na rozloučenou, používat je jako prachovku, naznačovat smrkání apod. Koledování si zvláštním žertováním... Předváděli se pitoreskní političtí uličníci - ale většinou za shovívavě chápavých úsměvů přihlížejících dospělých.

Hřebínek padá
S blížícím se ročním výročím invaze a úměrně tomu se stupňujícímu zastrašování režimu ve mně narůstalo přesvědčení, že nelze zůstat v roli rozhořčeného pozorovatele. Odpor k sovětským posluhům dosáhl polohy jakési zaťaté, nenávistné křeče, jejímž znakem byla i relativní lhostejnost k nebezpečí, k postihům, kterými soudruzi hrozili. Jeden příklad: při prázdninovém pobytu u vody se večer při kytaře na celé rozlehlé jinolické tábořiště vesele a opakovaně vyzpívávaly protirežimní songy, zejména Běž domů, Ivane. Nejdivočejší byl jednoduchý text na melodii písně John Browns Body, v němž se ve slokách věnovaných jednotlivým normalizačním politikům opakovala představa, že až konkrétně jmenovaný „bude viset na větvi, tak nám tady bude líp!“ Nikdo nás - jistěže chuligány - kupodivu neudal.

Blížilo se finále. Jeho součástí byly letáky prohlašující den invaze za Den hanby a vyzývající k protestnímu chování. Nic nebyly platné prosby rodičů ani přízrak maturity – sice s pocitem, že to špatně dopadne, ale přesto bez váhání jsem odjel do hlavního města a vše dostalo náležitý spád. Vír zážitků se stále zrychloval: srocování občanů u svatováclavské sochy už po dva dny před výročím, skandování hesel a obuškové rozhánění, vodní děla, slzný plyn. To vše se opakovalo, ale v masivním umocnění, jedenadvacátého srpna. Zpěv hymny, opojná radost z toho, kolik lidí nepropadlo lhostejnosti či strachu. Při pohledu na strnulé tváře v oknech či na obsypaných balkónech se však vtírají i myšlenky o tom, že v ulicích jsou ve velké převaze mladí, starší působí spíše jako svědci, kteří se aktuálně nechali strhnout… Slzné granáty se házejí zpět na esenbáky, s nimi letí i žula chodníkových dlažebních kostek, nové výpady, nové útěky před policejními komandy, běh v roztáčeném veverčím bubnu – že je marný, to demonstranti tušili, ale zároveň cítili, že občanská čest je jen jedna. Pak v raném odpoledni střelba z obrněného transportéru u Obecního domu, prchám na právě vyklizené Staroměstské náměstí, zašedlé clonami slzného plynu, čpící. Než jsem se stačil rozkoukat, tak mě dva páry cvičených rukou paralyzují a vtahují do podloubí proti orloji. Ptáčka polapili, byl výchovně zbit a s podobně postiženými nahnán do střeženého autobusu.

Pankrácká věznice mě vyplivla po třech týdnech, to bylo věru slastné nadechnutí… Ale v životě osmnáctiletého i v životě celé československé pospolitosti už bylo všechno jinak. Na nekonečná dvě desetiletí.