Prezidentu Klausovi nelze než poděkovat, když se rozhodl využít svého práva veta vůči antidiskriminačnímu zákonu. Málokdy je totiž mrháno penězi daňových poplatníků za současného ignorování stávající právní úpravy tak, jako v tomto případě.

Veřejně prezentovaná argumentace pro přijetí uvedeného zákona zní: Je třeba přijmout antidiskriminační zákon, protože nám to Evropská unie předepisuje, protože to v našem právním řádu chybí a protože to je potřebné, neboť diskriminace bují na každém kroku.

Stěží mohu uvěřit, že pro vládu, která byla předkladatelem uvedeného zákona, pracují vůbec nějací právníci. Ústavou počínaje a různými partikulárními zákony konče je přece diskriminace již dlouhodobě zakázána a jde o základní princip demokratického státu. Stačí spočinout okem na článek 1 Listiny základních práv a svobod, který říká, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.

Anebo popatřit na článek 3, který vyjmenovává zákaz diskriminace výslovně bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka etc. Každý právní předpis v České republice musí být vykládán v souladu se zákazem diskriminace, pak musí být vykládán v souladu s Listinou a mezinárodními pakty o lidských právech.

Řekněme tedy, že z nějakých (politických důvodů) je potřeba získávat body u partikulárních skupin voličů a obecnou poučku je potřeba vtělit ke konkrétnímu právnímu předpisu. I zde však argument o nutnosti selhává, neboť pracovně právní předpisy a vůbec celá oblast sociální se různými zákazy diskriminace jenom hemží.

Můžeme se tedy oprávněně zeptat třeba ministra Bursíka, proč šel proti zájmům své strany a doporučil přijetí zákona, který neznamená nic jiného, než že se vytisknou stohy papírů. Panečku, to je ekolog, když souhlasí s plýtváním papíru ve velkém.

V českém sociálním prostředí lze jen obtížně uvěřit, že přijetí antidiskriminačního zákona přiláká voliče strany, která „položila prst na tep doby a vyhověla požadavkům Evropské unie“ (to je formulace, která odůvodní všechno).

Když už víme, že zákaz diskriminace v našem právu nechybí, Evropská unie nás jen obtížně vyloučí z klubu za neplnění něčeho, co už jsme splnili. Pak je třeba zodpovědět si třetí otázku, zdali přes veškeré zákazy diskriminace ve stávajících předpisech tato bují bezohledně jak plevel na záhonu. Názory se mohou lišit podle politického přesvědčení či konkrétního sociálního postavení. Čekají nás ještě horší věci Zde však není na škodu připomenout si, co to ve skutečnosti diskriminace je. Je to nerovné zacházení s právnickými či fyzickými osobami bez legitimního ospravedlnitelného důvodu. Diskriminací je tedy třeba vyloučení zahraničních společností z účasti ve veřejné soutěži. Zatímco vyloučení francouzské firmy z účasti o veřejnou zakázku diskriminací je, severokorejské nikoliv. Legitimitu účelu vyloučení nechť si každý posoudí sám.

Je naivní se domnívat, že zákaz diskriminace dnes pouze pokrývá postavení mezi mužem a ženou, bělochem či černochem, dítětem a dospělým. Lze uzavřít, že zákaz diskriminace je neuvěřitelně gumový předpis, sloužící zejména k posilování úřední zlovůle a k politickým hrátkám. Vykládání ospravedlnitelného důvodu je místo v rukou soudu převážně v rukou úředníků, kteří postihují za všelijaké marginálie, jen aby měli práci.

Ve své praxi jsem se setkal s udělením pokuty, že restauratér odmítl prodat dětskou porci dospělému s tím, že je to diskriminace dospělého. Obávám se, že nás čekají ještě horší věci. Co třeba žena, která bude chtít zůstat s dětmi doma a na kariéru rezignuje? Nebude náhodou v rámci boje proti diskriminaci nucena jít nediskriminačně do zaměstnání? Vždyť vlastně diskriminuje partnera, který by chtěl s dětmi být doma a nechat se živit od ní.

Nebo třeba já jsem muž, běloch, heterosexuálně orientovaný, platím daně, nežádám žádné sociální dávky, jsem ve vedoucí pozici, umím slušně pozdravit a chovám se galantně. Nejsem třeba i já diskriminovanou menšinou, když musím akceptovat pod nátlakem to, s čím bytostně nesouhlasím?

Antidiskriminační zákon je hrozný nesmysl a ďáblova vějička. Může sloužit a také zpravidla výlučně slouží k posilování moci byrokracie a k prosazování nikoliv pro společnost přínosných, ale naopak destruktivních modelů chování. Skutečná pro společnost nebezpečná diskriminace se pak naopak stane natolik skrytou, že se její oběti nebudou moci nikdy bránit.

LN, 21.5.2008

Autor je advokát