Nestává se často, aby člověk souhlasil se vznikem nějakého úřadu a aby ten navíc vykonával svoji činnost celkem rozumně. Úřad na ochranu osobních údajů svou existencí skutečně odpovídá potřebám doby, tedy nesmírnému množství zpracovávaných informací a osobních údajů neustále od lidí vyžadovaných pod různými záminkami, jejich shromažďování, ba přímo kupení či vršení - například bankami či různými splátkovými společnostmi, supermarkety a dalšími.
Jenže Úřad na ochranu osobních údajů se nyní hlasitě pouští na tenký led v několika kauzách najednou a překračuje meze odůvodnění své existence. Jeho postup ve věci zveřejňování pravdivých údajů o uživatelích levných „regulovaných“ nájmů je především popřením práva na informace a jejich sběr z otevřených zdrojů.

Politickou či společenskou stránku ponechejme stranou. Úřad stejně tak nerozumně šlape po novinářích, kteří by chtěli uveřejnit politiky sepsané prohlášení o jejich majetku. Vždyť to je princip demokracie západního střihu: pravda či, chceme-li, informace o veřejně činných osobách. Pod povrchem, stranou zájmu, však běží i další aktivity úřadu.

Nesmírně citlivý a nebezpečný je spor s advokáty o nahlížení do jejich spisů a pokus o jejich kontrolu. Zde, domnívám se, překročil přesně onu mez, kdy se z úřadu rozumného stal úřad šílený. Ve svém, bez zájmu médií zveřejněném stanovisku, které je nepochybně iniciováno známou kauzou Brož, Sokol, Novák + Dopravní podniky a novinářka neplatící pokuty, se totiž ÚOOÚ pokusil dovodit, že jeho posláním je mimo jiné také kontrolovat advokáty a obsah jejich spisů, tedy to, jak je nakládáno s údaji, které jim jejich klienti říkají, a úřad dokonce směle tvrdí, že to přispěje i ke zlepšení právního prostředí a samotné ochraně práv klientů advokátů.
Kdyby toto nepsal právník a renomovaný úřad, myslel bych si, že si čtu příručku KGB z osmdesátých let: základním předpokladem činnosti advokáta a vůbec právního státu je institut mlčenlivosti advokáta, jenž není výplodem nahodilého mocenského prosazení výhody všehoschopných advokátů, ale výsledkem dlouhého vývoje poučeného totalitami a diktaturami různého typu.

Advokátní mlčenlivost není srovnatelná s žádnou jinou povinností mlčenlivosti. Znamená princip ochrany klienta, který mu zaručuje, že jeho věc nebude žádným způsobem zpřístupněna nikomu třetímu, zejména však právě orgánům státní správy. Ústavní soudy všech civilizovaných zemí, soudy obecné i všechna odborná literatura jednoznačně říkají: Advokátní tajemství je všechno, co se advokát od klienta při výkonu advokacie dozví, a advokát má pouze jedinou povinnost, nepřekážet ve spáchání trestného činu, který by se měl stát v budoucnu (ale úmysl oznámit). Není však povinen, respektive je mu přísně zakázáno sdělovat cokoliv o poměrech klienta, cokoliv o jeho přesvědčení, domněnkách, informacích, které mu sdělil, a to komukoliv třetímu, buď bez výslovného souhlasu klienta, anebo v případě, že to je v klientově zájmu.
Takovéto informace navíc nikdo nesmí kontrolovat ani ověřovat. Tím se advokát liší od všech ostatních nositelů povinnosti mlčenlivosti, kterým může nařídit mluvit nadřízený orgán či soud (tedy policie, úřady, lékaři atd.).

Děje se tak z jednoduchého a prostého důvodu. Klienti advokátů mají mít zaručeno vždy stejné postavení před zákonem a státem a každý, tedy kdokoliv - oběť, důchodce, novinář, inženýr, lékař, policista - má právo na rovnost stran v soudním procesu, kterou zaručuje informační nedotknutelnost nikoliv jich samých, ale jejich právního zástupce. Protože též v našich krajích platí zákaz sebeudávání, je důvěrně chráněna též veškerá komunikace mezi advokátem a jeho klientem a obsah advokátního spisu.

Jak jsem však uvedl, Úřad na ochranu osobních údajů si to nemyslí, je naopak přesvědčen, že jakýkoliv z jeho úředníků je oprávněn přijít k advokátovi a dotázat se ho, jak zrovna ve vaší věci zpracovává údaje o nevěrách vaší manželky či o počtu milenců a milenek a o útratách vašeho manžela v restauraci Na Růžku, které jste nepochybně jako citlivé údaje sdělili advokátovi v rámci řízení o rozvod či úpravu výchovy a alimentů vaší dcery Anežky. Bláhový úřad si vůbec neuvědomil, že musí konat na podněty, takže není nic jednoduššího než podat takové udání na advokáta protistrany, aby se k němu Úřad na ochranu osobních údajů dostavil a začal prověřovat, co asi tak protistrana o mých úmyslech ví, co má ověřené, co má zjištěné a zdali mi alespoň ta čtvrtá milenka prošla, když jsem se tak snažil to maskovat.

Myslí-li to Úřad na ochranu osobních údajů se svojí dobrou pověstí vážně, měl by se nad tímto svým názorem zamyslet a uvědomit si, že takto nepřispívá k rozvoji právního řádu, ale pouze podporuje svůj subjektivní názor v jedné partikulární kauze, ve které, přiznejme si to, přestřelil. Nebo jsem se zbláznil já a se mnou ústavní soudy všech civilizovaných států, včetně celého profesorského sboru právnických fakult v ČR a přilehlém okruhu 30 000 kilometrů. Anebo už možná úřad ty supermarkety a splátkové společnosti, které vymýšlejí stále nové finty, jak vysávat data, prostě nebaví.

LN, 17.2.2007

Autor je advokát